Jen si zkuste, starat se téměř týden o 44 děvčat – a jednoho kluka – z nichž té nejmenší je sedm let. K Velkému Pálenci pro tyto účely dorazilo šest trenérek. S dětmi sportují, hrají si, povídají si a jsou vždy připraveny radovat se z jejich úspěchů i pofoukat jejich bolístky. „Je to takový tábor se soustředěním,“ charakterizuje Bláhová. „Hlavně malé děti by jen trénink nevydržely,“ vysvětluje. Proto dámy vymýšlejí roztodivné hry. „Přípravám jsme věnovaly asi měsíc. Vybudovaly jsme tu třeba vlastní zoo. V noci proběhla bojovka,“ vypočítává.

Tu si vzaly do režie bývalé členky oddílu. „Jsme pořád jedna parta. Holky, co už s námi necvičí, se k nám rády vracejí. Napadlo je připravit pro děti noční překvapení. My je jen vysílaly, a těšily se z toho, jak moc je hra baví,“ popisuje budoucí pedagožka.

Ten oddych už potřebovala – denní program je vážně náročný. „Každé ráno musíte přijít za dětmi a usmát se na ně. Přitom se vám chce tolik spát,“ přiznává. „Ale pak jdete do tělocvičny a začnete cvičit. Jejich energie nás dobíjí a nálada se zlepšuje.“

Pro představu: po snídani se blatenské mažoretky rozdělí (podle věku) na dvě skupiny. První vyrazí do haly, druhá cvičí venku. Pak se svačí a stanoviště se vymění. Po obědě a chvilce klidu začínají hry. „Úspěch mělo třeba hledání pokladu. Nebo jsme připravovaly kostýmy na volbu miss,“ líčí Bláhová. Večerka prý není pevně stanovena. Okolo desáté je však i v poslední chatičce ticho. „A my máme krátkou poradu a jdeme taky spát. Třeba já jako dřevo,“ zasměje se trenérka.

Volbu miss ukončily slzičky

Ještě k volbě nejkrásnější dívky tábora. Ta vypadala úplně jako v televizi. „Holky chodily po molu, soutěžily v kostýmech, které si samy vyrobily. Byl to báječný večer,“ vypráví Bláhová. A ochotně nás seznámí s držitelkou korunky – devítiletou Adélkou Vrzalovou. „Bylo to fajn. Plakala jsem,“ vybavuje si vítězka své bezprostřední pocity.

S mažoretkovým sportem zatím moc zkušeností nemá, blatenskou sokolovnu navštěvuje teprve rok. „Baví mě cvičení s hůlkou,“ líčí. „Na táboře to je úžasný. Nejlepší je cvičení a hry. Nejhezčí byla ta o pirátech. Musely jsme chodit po hlavě. Starší holky nás držely za nohy,“ popisuje Adélka. „A vaří tu taky dobře. Ovocné knedlíky, mňam!“ Při posledních slovech se na znamení toho, že mluví pravdu, ještě jednou oblízne.

Spokojenost z ní zkrátka čiší. Stejně jako z ostatních členek téhle blatenské party. O níž – vážení rodiče, sportovní přátelé – ještě stoprocentně uslyšíte.