Patriot a spoluzakladatel strakonického basketbalu a zkušený trenér Miroslav Vondřička (75) se rozhodl skončit u reprezentačního týmu juniorek. U reprezentací různých kategorií působil téměř třicet let, za kterých získal celkem sedm cenných medailí. Teď už se chce především věnovat nadějné strakonické mládeži.

Je to od vás docela nečekané rozhodnutí, že u týmu končíte . . .
O mém konci jsem byl dohodnut již v předminulém roce s trenérkou Romanou Ptáčkovou, že po letošním mistrovství Evropy juniorek skončím, takže to není nic nového. Je to jen výsledek naší dohody.

Tým juniorek byl bronzový, postoupil na mistrovství světa, nezvážíte ještě vaše rozhodnutí?
Nezvážím. V mém věku je to logické, stejně si myslím, že jsem na reprezentačním působení přesluhoval.

Jak dlouho jste byl u různých reprezentací České republiky?
Je to neuvěřitelně dlouho, téměř třicet let, ani se to všechno nedá pamatovat, je to spoustu skvělých zážitků.

U kterých věkových kategorií jste působil?
U reprezentace jsem působil ve všech věkových kategoriích – od kadetek až po ženy.

Jaké úspěchy jste se svými reprezentačními týmy dosáhl?
Bylo toho poměrně hodně. Vše začalo zlatem v roce 1983 na mistrovství Evropy juniorek, poté následovalo stříbro, bronz. Dále přišlo se ženami stříbro na Mistrovství Evropy v roce 1989, čtvrté místo na mistrovství světa v Malajsii, poté účast na Olympijských hrách, tam jsme byli šestí a to není zdaleka vše.

Kolik jste získal medailí ?
Asi sedm, to vychází skoro jedna za čtyři roky, takže vlastně žádná sláva. Ale já si stejně nejvíce cením té první strakonické zlaté na přeboru ČSSR v mladších dorostenkách v roce 1976. Tím Strakonice vstoupily mezi elitu a snažíme se tu tradici udržet.

Také jste předsedou výboru basketbalových trenérů v České republice, i v této funkci končíte?
V této funkci ještě ne. Na nedávných volbách jsem byl znovu zvolen předsedou, snad ty dva další roky něco zlepšíme, ale to nezáleží tak na výboru, jako na práci nás všech. Výbor může pomáhat, snad i radit a navrhovat, doporučovat, ale tu hlavní příliš neoblíbenou „mravenčí“ práci sám neudělá.

Co je momentálně vaším hlavním cílem?
U nás ve Strakonicích, aby naše děti hrály dobře a mohl jsem jim ještě předat něco z toho, co jsem se naučil. A logicky jsem fanouškem první ligy ve Strakonicích a věřím, že se tato tradice zachová.

Dal jste si do nového roku nějaké předsevzetí?
Já mám spíše přání. Za český basketbal, aby se ženy překlenuly, nebo položily základ k překlenutí nutného doplnění úspěšných generací a mužům se podařil postup na ME. V našem strakonickém basketbalu je to především udržení našich týmů v české špičce, snad i docenění a pochopení naší dlouhodobé práce. Často si neuvědomujeme ani my, jak vysoko v kvalitě a šíři jsme se dostali, radost našich dětí a rodičů ze hry, širokou spolupráci, ve které máme rezervy, logicky pak snaživé a odpovědné děti a z toho vyplývá další přání. Aby ti, co nás podporují, s námi vydrželi. Mé osobní přání je, a to opakuji znovu - spolupráci a vzájemně si pomáhat, to považuji za základ a také poslušnější děti na mém tréninku. A mým předsevzetím je, abych těmto přáním pomohl.

JAN PETRÁŠ