Vítězství v kvalifikaci o I. ligu s druholigovými ženami B. Bronz z přeboru ČR s extraligovými staršími dorostenkami. Pod oběma těmito úspěchy BK Strakonice je podepsán trenér Petr Martínek.

Musíte být maximálně spokojený: s B–týmem žen jste vyhrál kvalifikaci o I. ligu, s dorostenkami jste obhájil bronz z loňska…
Byla to výtečná sezona. Podle mě je to úspěch dlouhodobějšího charakteru. Je dán kvalitní výchovou domácích hráček a samozřejmě i kvalitním výběrem hráček z jiných klubů. Všechny holky zaslouží poděkování.

Co bylo těžší?
Nedá se vyzdvihnout jeden nebo druhý úspěch. První liga je nadějí pro budoucnost mladých hráček, extraligový bronz je motivací pro další mladé hráčky – dosahovat v mládežnickém basketbalu na co nejvyšší umístění.


Dosáhli jste na bronz. Nemohli jste ale získat víc? Jaký to byl turnaj?
Mistrovství jsme odehráli ve „velkém stylu“. Zaskočili jsme i domácího favorita Hradec Králové, poločas jsme vyhráli o bod, tři čtvrtiny jsme byli naprosto vyrovnaným soupeřem. Utkání rozhodl čtyřminutový úsek, který jsme prohráli 0:7. Poté si už vyzrálé družstvo soupeře výhru vzít nenechalo. S Trutnovem jsme o poločase také vedli o bod, pak nám ale ujel a vytvořil si až jedenáctibodový náskok. Dokázali jsme se však psychicky i fyzicky zvednout celoplošným presinkem a pět minut před koncem jsme vedli o tři body. V závěru se přiklonilo štěstí na stranu soupeře. Následně se dostavilo zklamání a slzy.

Pro zisk medaile proto bylo nutné uspět v posledním duelu se Spartou.
To byl pro nás nejhorší soupeř ze všech možných. S ní se nám velmi špatně hraje – má ve svém středu urostlé a fyzicky silné holky. V poločase jsme tentokrát o bod prohrávali my. Po změně stran jsme předvedli fantastický výkon, který jsme korunovali devíti úspěšnými pokusy za tři body. To rozhodlo. A také vynikající týmová obrana.

Takže i s bronzem jste maximálně spokojený.
V šatně zavládla euforie a radost. Je jednodušší získat v jednom roce, než v delším časovém horizontu obhajovat vytoužené umístění. To se týmu, který jsem zmiňoval, podařilo. Generace hráček kolem ročníku 1989 končí, bylo to pro ně poslední mistrovství. Je to jeden z mála týmů u nás, který v každé kategorii dokázal postoupit mezi nejlepší čtyřku a lepší to bylo o to, že pokaždé získal medaili.

Bylo Final four těžší než minulou sezonu, v čem?
Letos bylo vyrovnanější. Všechny celky jsme dokázali potrápit, byl to vabank: mohli jsme být první, nebo naopak odejít zklamaní. Mohl vyhrát kdokoliv, i když na straně Hradce byla přece jen větší kvalita, především v silné lavičce. Paradoxně naše utkání proti Hradci Králové rozhodla naše bývalá hráčka Andrea Ovsíková, v poslední čtvrtině nám dala osm bodů.

Byl váš tým silnější než vloni?
Byly v něm vyrovnanější osobnosti. Celou sezonu rozhodly nejstarší hráčky – Tomanová, Lukešová, Punčochářová, Stará, Kušlitová. A Pilátová, přestože tady nebyla tak dlouho. Po jejich boku sbíraly cenné zkušenosti nadějné mladší hráčky – Vlčková, Nahůnková, Klára Ovsíková.