Už v dopolední kvalifikaci zajel Vorlíček třetí čas i přesto, že jednou také se svou hondou okusil tvrdost píseckého asfaltu. „Kluci jsou o hodně rychlejší než já. Myslím první dva,“ ocenil výkonnost aktuální české jedničky Milana Sitnianského i účastníka mistrovství světa Itala Elia Sammartiniho, který na jih Čech dorazil.

Jenže v první jízdě vypálil oběma svým mladším rivalům rybník. Nejlépe odstartoval a přestože na něj po celou rozjížďku Sitnianský dorážel, první místo dovezl až do cíle. „Oba jedou určitě rychleji než já, ale povedl se mi start a udržel jsem to, i když jsem byl ke konci už hodně unavený. Terénní úsek je tady v Písku kratší a pak už v podstatě není jiné místo, kde by se dalo předjet. I když už jsem ke konci jel hrozně pomalu, tak Milan Sitnianský bohudík pro mě neměl dostatek drzosti se mi tam někam zbytečně nacpat. Z toho důvodu jsem vyhrál, ale tempo na to není. Musím s tím něco udělat,“ s úsměvem přiznal.

Závodění už pro něj totiž rozhodně není prioritou. „Mám osmiměsíčního syna, okolo něj se teď točí můj život. Ale když mi v průběhu jízdy docházejí síly, tak jsem naštvaný. To platí pořád,“ ujistí.

Přestože Sitnianský se ke svému staršímu soupeři choval na trati naprosto korektně, nebylo jednoduché mít ho po celou dobu sedmnácti minut těsně za zadním blatníkem. „Samozřejmě jsem ho tam pořád slyšel. Ale o to víc vás to motivuje se snažit a jet rychleji. Za celou kariéru už jsem zvyklý, že za mnou pořád někdo jezdí. Když tam nikdo není, tak je to nuda. To pak nejsou dobré závody. A nebo to znamená, že jedu vzadu a musím se na soupeře dotahovat,“ říká s nadsázkou.

První místo si pohlídal především díky nepřeberným zkušenostem. „Asi to tak je. Už mě nic nevyvede tolik z míry. Jsem klidnější a závody pro mě nejsou úplně všechno. Ale že jsem vyhrál tuhle jízdu, toho si moc vážím,“ zdůrazní.

V Písku závodil poprvé už v roce 2001 a okruh na Hradišti má rád, i když se tam obtížně předjíždí. „To je ale podobné na většině tratí,“ podotkne. „V tomhle je výhoda, když jsou někde delší terénní úseky, kde se dá něco vymyslet. Já jsem začínal s motokrosem, takže v terénních sekcích jsem rychlejší. Pro mě je jediná šance dobře odstartovat, a nebo pak čekat, co se stane. Předjíždět se v Písku dá, ale je to vždycky s velkým rizikem. Nicméně dobrý závodník by to měl zvládnout. V první jízdě jsem měl i patřičný kus štěstí,“ uzná.

Ve druhé rozjížďce odstartoval Vorlíček až za svými dvěma největšími soupeři na třetím místě, na kterém také dojel až do cíle. V konečném účtování mu to vyneslo druhou příčku za vítězným Sitnianským.

Ve čtyřiceti letech už si před sebe žádné velké cíle neklade. „Potřebuji dělat nějaký sport, který mě baví. Před několika lety už jsem chtěl končit, ale nedalo mi to a pořád ještě závodím. I když s narozením syna se všechno úplně změnilo. Věnuji se jemu a na trénink mi vůbec nezbývá čas. Priority se mi proměnily a je to vidět i na mé rychlosti na trati, která jde strmě dolů,“ je si vědom.

Na zbývajících čtyřech závodech domácího šampionátu by ale chybět nechtěl. „Dlouhé roky jsem jezdil v Německu a neměl jsem čas jezdit naše mistrovství, což mě docela mrzelo. Vždycky jsem si říkal, že až budu starý, tak budu jezdit doma. A ta doba je tady,“ směje se.