S jakými představami jste do Švýcarska odjížděl?
Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co od šampionátu čekat. Říkal jsem si, že být alespoň jednou do dvacítky, by byl velký úspěch. Loni jsem závodil na Olympijském festivalu mládeže v Sarajevu, tam jsem byl jednou za desítkou a byl z toho nadšený. Netušil jsem, jak se výkonnostně posunou soupeři a jak na tom budu já sám. Oproti EYOF v Sarajevu tady byla daleko větší konkurence.

Měl jste již v této sezoně nějaké srovnání výkonnosti se soupeři?
Závodil jsem v juniorských IBU cupech, kde jsou i o tři roky starší kluci. Navíc tam nezávodí Norové, Američani a další. Jezdí tam například Slovinci či Rusové, ale posílají ty starší závodníky, takže nás ročníku 2001 tam závodí kolem patnácti. Srovnání sice nějaké bylo, ale ne takové, jak bych si před šampionátem představoval.

Na přelomu ledna a února panovalo v Evropě teplo. Neměli jste problémy s tratí?
My to měli ještě dobré, přes noc byla teplota pod nulou a my závodili v jedenáct hodin. Taková ta břečka přišla až někdy v půl jedné, takže v tom závodily holky. Ale my tam měli tak skvělý servis, že jsme měli vždy perfektně připravené lyže. Jsem rád, že se sešla taková parta, na všechny závody byly skvělé lyže.

Hned ve svém prvním závodě jste se vešel v klidu do desítky. To muselo těšit.
Původně jsem si myslel, že právě ve vytrvalostním závodě mi to půjde nejlépe. Většinou jsem lepší střelec než běžec a věřil jsem, že by to mohlo být dobré. Myslím si, že jsem i docela dobře zastřílel. Dvakrát jsem netrefil terč, což mě zpětně mrzí. Byly to zbytečné chyby, dvakrát poslední rána. Už jsem se viděl na trati a byly to kalibrové rány. Ale sedmé místo bylo super, byl jsem z toho moc nadšený.

Již ve vytrvalostním závodě jste jako Češi vesměs zajeli dobře. To dávalo slušné naděje do štafety.
Říkali jsme si, že bychom mohli být do šesti. Ale o medaili asi těžko někdo přemýšlel. Ono by to ani nebylo dobře, protože pak by na sebe člověk vytvořil moc velký tlak. Já štafetu rozjížděl. Na ležce jsem minul první terč, na stojce pak dvakrát. Chtěl jsem se na závod maximálně soustředit, ale když pak jedete ve skupině, tak to člověka strhne. Když pak přepálíte jedno kolo, tak se ty další jedou těžko. Ve výsledku to vypadalo dobře, ale já byl po štafetě strašně unavený. Pět minut jsem ležel v cíli a nemohl se vůbec hýbat. Pak jsem ve stanu vypil naráz tři litry vody. Závod jsem jel z mého pohledu nejhůř, ale ta radost pak byla největší. Týmová radost je vždy obrovská.

Ve sprintu a stíhacím závodě jste potvrdil roli českého Ostrostřelce. Přesto muselo být druhé místo ve sprintu obrovskou bombou pro všechny.
Vyjížděl jsem s vysokým číslem 50. Přede mnou jel Nor Nevland, který byl nejúspěšnějším závodníkem šampionátu. Ten měl číslo 42 a já si říkal, že budu mít pořád porovnání, jak bych na tom mohl být. Vyrazil jsem volněji než jindy. Většinou to přepálím a pak nemůžu v dalších kolech. Když jsem vynuloval ležku, tak jsem si říkal, že by to mohlo být dobré. Ale bylo třeba pohlídat stojku. Den předtím jsem ji nestřílel dobře, na tréninku jsem minul vždy minimálně jeden terč. Většinou střílím zleva, ale když potřebuji větší koncentraci, tak začínám uprostřed. Při příjezdu ke stojce jsem nad ničím nepřemýšlel, říkal si, že je to trénink. Nevěděl jsem, jak na tom jsem. Po závodě jsem se dozvěděl, že byla čtvrtá rána kalibr, takže jsem šťastný, že to spadlo. Po druhé střelbě na mě servisáci křičeli, že ztrácím pět vteřin a na dalším již jen dvě. Ale přišel kopec, kde mi došly síly. Byli tam však kluci z celého týmu a hlavně můj brácha Jirka, kteří mě neskutečně povzbuzovali a pomohli mi ten brutální kopec zvládnout. V cíli u mého jména svítilo druhé místo a nedokážu ani popsat ten pocit. V cíli na mě všichni čekali, trenér, masérka, realizační tým, byl to zkrátka nejhezčí moment mého dosavadního sportovního života. Něco nepopsatelného.

To pak asi z člověka spadne i ta únava z vyčerpání.
Přesně tak. Když pak přišel ceremoniál, byl to neskutečný pocit. Bylo to opravdu jak na velkém šampionátu. Super zážitek, hned bych se tam vrátil. Loni jsem v Lenzerheide dal sice také dvě nuly, ale skončil snad osmdesátý. Abych pravdu řekl, moc jsem se na těžké terény netěšil, ale vše jsem od podzimu přizpůsoboval přípravě na tyto závody a výsledek se dostavil. Ale nečekal jsem, že by to mohlo být až tak úspěšné.

Před stíhačkou si Vás i ti největší soupeři museli hlídat. Jak těžká stíhačka byla?
Před závodem jsem byl nervozní, což se mi nestává. Ale říkal jsem si, že mám splněno a když se to nepovede, tak mi nikdo hlavu neutrhne. Bylo mi jasné, že nemůžu se soupeři závodit běžecky, abych se neutavil. Na první ležku jsem přijel asi desátý. Já dal nulu, soupeři minuli a já jel najednou první. Až jsem z toho byl vyjukaný, že musím jet sám. Po druhé položce mě Nevland předjel a já se ani nesnažil s ním závodit. Norové jsou běžecky zkrátka úplně někde jinde. V cíli jsem byl nakonec nějakých pětadvacet vteřin za ním. Samozřejmě opět velká spokojenost. Není jednoduché udržet koncentraci na střelbu přes všechny položky. Byl to můj druhý závod ve střelbě, kdy jsem dal čtyři nuly. V poslední položce jsem začínal střílet od prostředka. Když jsem tam přijížděl, tak měl Nor za sebou tři rány. I když si člověk říká, že se na střelbu soupeře nesoustředí, tak v podvědomí je slyšet, jak mu to tam padá. Člověk se nesmí nechat vyprovokovat, aby nezměnil systém a rychlost své střelby. Při poslední položce jsem myslel na všechny kolem mě, kdo všechno mi pomohl a říkal jsem si, že pro tyhle lidi to musím dát. Odjížděl jsem ze střelnice šťastný, že to vyšlo. Říkal jsem si, že rodiče sledují závod na počítači a drží mi palce. Úplně jsem cítil v zádech, jak doma jásají.

Máte za sebou výsledky, které nejdou přehlédnout. Trénujete se zkušeným Michalem Málkem. Hovořili jste o nějakých dalších ambicích? Takové výsledky musejí člověka nakopnout.
Určitě nakopnout, ale je třeba se vrátit nohama zpět na zem. Pořád jsou to dětské závody a nikdo neví, co bude za rok či dva. Pořád je třeba k tomu tak přistupovat. Spousta lidí je dobrých teď, ale příště to nemusí platit. Někomu to zase nyní jít nemusí a za čas vylétne nahoru. Je to krásný úspěch, ale pořád jsme ještě děti. Tak k tomu určitě přistupuje i trenér.

Michal Málek je zkušený odborník, budete spolu dál spolupracovat?
Dva roky s ním již trénuji a komunikace je super, je to na profesionální úrovni. Jsme v denním kontaktu, voláme si. Podobné to mají i ostatní kluci, jsme skvělá parta.

Lenzerheide bylo největším vrcholem sezony. Ta ale ještě nekončí.
Máme republikový šampionát, ze kterého se bude tvořit nominace na evropský šampionát juniorů. Ten se jede v rakouském Hochfilzenu na tratích, kde se koná Světový pohár. Já již mám s Jonášem Marečkem nominaci jistou.

Jak jste doma oslavili tři stříbrné medaile?
Poprvé mě realizační tým odvezl rovnou domů, takže jsem nemusel do Jablonce. Když jsem přijel, tak všichni spali. Medaile jsem vyložil na stůl, ale zatím jsme to neoslavovali. Až přijede brácha, tak půjdeme na večeři. Ale kdy se potkáme, to je ve hvězdách, spíš vidím oslavu až na konec sezony. Ale zajel jsem k dědovi. Ten si mě vyfotil a dali jsme s babičkou něco dobrého. Dědovi i slzička ukápla, jak byl šťastný, že se to takto pěkně povedlo.

Ti nejlepší vždy děkují všem kolem sebe. Jak je to u Vás?
Samozřejmě, že díky patří všem, kteří mi kdy pomáhali, ale ten největší dík patří rodičům. Ti věnují prakticky veškerý svůj volný čas a veškeré úsilí do sportování nás, jejich dětí. Úspěch je také hodně o štěstí. Pochybuji, že rodiče potencionálních dalších biatlonistů tady ze Šumavy budou ochotni je vozit třeba jen na jeden trénink až do Jablonce, jako to dělali naši. Takoví rodiče, kteří obětují sportování svých dětí prakticky vše, jsou tady na Vimpersku snad jen troje. V mládežnickém věku je to možná mnohdy více o těch rodičích, než o dětech samotných. Pokud nemáte rodiče, kteří jsou ochotni tomu věnovat maximum času, tak může být dítě talentované jak chce, ale bez rodičů v zádech to na vrchol nedotáhne. Sport je u nás nastaven tak, že pokud zpočátku nejsou rodiče tou pokladničku, která bude vše dotovat, tak plno talentů vyhasne.