Jindra Frček se zapsal výrazně do poválečné historie strakonického basketbalu, dalo by se to vyjádřit jednoduše - byl spolutvůrcem strakonických úspěchů. Trénoval všechny kategorie, od žáků až po muže a pomáhal i s týmem žaček.
Basketbal doslova miloval a také mu rozuměl, věděl vždy co hra potřebuje, viděl vždy dopředu. Věděl, že ve hře chybí vysocí hráči a tak díky jeho předvídavosti a snaze se mu podařilo přivést k nám Otu Maška, Frantu Kovaříka, Pepu Jaroše, bratry Brücklery, Pepu Dynuše, později i Honzu Kalouse z Blatné i jednoho z píseckých bratrů Janovských. Všichni na postech vysokých hráčů. Jak je dokázal v našem okolí najít, zůstane záhadou.
Ale ještě asi větší a klíčovou zásluhu na rozvoji byla jeho touha po zvýšení odbornosti v přípravě. Věděl, že se musí zvednout kvalita a tak přemluvil spolutrenéra M. Vondřičku, aby se přihlásili na školení trenérů. Díky vzájemné spolupráci J. Frček sledoval všechny zápasy a když viděl chyby, vždy přišel hrajícímu týmu poradit. I když byl jako v pozadí, díky své skromnosti věděl, co hra potřebuje. S basketbalem žil a sledoval ho se zájmem i po celou dobu své těžké nemoci.
"Nevím, zda bych tak basketbalu propadl, kdybych se tenkrát toho školení nezúčastnil. Tam jsme měli štěstí, že nás školitelé upoutali a tím nás přivedli k dosažení mimořádného zájmu a také vysoké i praktické základní odbornosti. Tím bylo rozhodnuto o naší cestě. Byla to především Jindrova zásluha," vzpomíná na vzájemnou spolupráci Miroslav Vondřička.
Ještě dodatek o jeho pohledu dopředu - když studenti gymnasia založili béčko mužů, tak Jindra ač hrál za áčko, víc fandil mladíkům v béčku. Viděl v něm budoucnost. Je těžké jen slovy docenit jeho zásluhy o náš basketbal.
Jindro, děkujeme a nezapomeneme.
Jan Škrle
