Jaký je váš bezprostřední dojem po úspěšném dokončení premiérového Dakaru?
Byla to hlavně absolutní dřina, koncentrace a risk. Dakar je šíleně nebezpečný sport, protože ve velkých rychlostech člověk neví, kam jede, co je před vámi a také pod vámi. Kde může trčet jaký kámen. Je to neskutečně náročné na psychiku i na fyzickou kondici. Jedním slovem je Dakar nejtěžší a největší závod světa.

Pomohlo vám jako motokrosaři, že jste si dálkovou rallye předtím osahal ve dvou soutěžích? Bez této přípravy byste na start Dakaru jít asi nemohl?
Nemohl. Předcházející soutěže byly zároveň kvalifikační. Na Dakar se musíte kvalifikovat, abyste ukázal, že jste schopen pracovat s navigací a dokážete odjet šest dní. Také proto jsem musel předcházející soutěže absolvovat a splnit tak podmínky účasti. Bylo to přínosné, ale pro opravdovou přípravu na Dakar to bylo málo.

Abyste byl pořádně nachystán, tak by takových soutěží muselo být více?
Určitě. Dvě soutěže jsou hrozně málo. Nejlepší piloti tvrdí, že by na Dakar nejeli, pokud by neměli naježděno třicet až čtyřicet tisíc kilometrů na motorce s GPS a přesnými iritraky, což jsou přístroje, které nám pomáhají přesně se orientovat. Trénink, přípravné závody a hromada najetých kilometrů. To je strašně důležité. Ale jsou to také hodně drahé položky, které k tomu prostě patří. Dakar je globálně nesmírně finančně nákladná záležitost. Ale není to jenom o samotné soutěži, ale také o přípravě na ni. Ta stojí také velké peníze.

V konkurenci sto osmdesáti závodníků na motocyklech jste začínal kolem třicátého místa a postupně se posouval dopředu. Nejdříve jste si osahával pro vás novou soutěž a pak jste zrychloval?
Ono to tak vypadá, ale na Dakar jsem jel s cílem užít si každou etapu a hlavně dojet do cíle. Tajným přáním bylo umístit se do třicátého místa v konečném pořadí. Nebo se pohybovat alespoň ve čtyřicítce. Že jsem zajel první den třicáté místo bylo překvapení až údiv jak pro mě, tak i pro tým. To co následovalo dál, bylo něco úžasného a překvapujícího. Posunul jsem se na osmnácté místo, pak jsem byl najednou čtrnáctý. V jedné etapě jsem zajel jedenáctou příčku. To pro mě bylo před soutěží absolutní sci-fi. Být do patnáctky v porovnání s nejlepšími jezdci světa a nejlepší technikou, kterou mají k dispozici. Neměl jsem k dispozici tak špičkový materiál, jako mají tovární piloti. To se vůbec nedá srovnávat. Přišlo mi až neuvěřitelné, že s nimi takhle závodím na svém prvním Dakaru. Tahle pohádka pokračovala až do předposlední jedenácté etapy. Ale nechci říct, že tím skončila. Třiadvacáté místo, které jsem si odvezl, je umístění, v které nikdo nevěřil a nepočítal s ním.

V jedenácté etapě vám došel benzín a ztratil jste hodinu. Jak se taková věc vůbec může stát?
Nejdřív jsem z toho byl šíleně zklamaný. Normální člověk, když se řekne, že mi došel benzín, tak si zaťuká na čelo: To je magor, proč si nenatankoval? Je to ale tak, že před každou etapou tankujete úplně plnou nádrž. Dakar je také o informacích. Nebyl jsem jediný, komu benzín došel. Bylo nás asi třicet. Někomu se to stalo kousek od tankovačky a mohl motorku dotlačit. Ale já jsem zůstal v dunách osm kilometrů od pumpy.

Osm kilometrů se dotlačit nedá, to je jasné.
Zkusil jsem to a sáhl jsem si opravdu na dno. Tlačit v rozpáleném písku tak daleko motorku, která má sto osmdesát kilo, to fakt nešlo. Byl jsem na pokraji sil. Jak už jsem řekl, Dakar je také o informacích. A já jsem nedostal takové, že je třeba zpomalit, abych dojel do tankovačky. V dunách je mimořádná spotřeba, že se tam pak při plné jízdě nemusíte dostat. Fabričtí jezdci měli informace, že benzín mají šetřit. Pokud bych je měl také, tak bych s tím určitě pracoval a nenechal bych se připravit o boj o nováčka roku. Strávil jsem tam hodinu, než mi benzín dovezli. Stálo mě to desáté místo v etapě. Další den jsem v poslední etapě dojel čtrnáctý, takže bych udržel celkové třinácté místo a vyhrál bych klasifikaci nováčků.

Nezkusili jste dávat protest proti neregulérnosti trasy?
Zkusili jsme to, protože se zdálo, že organizátor nachystal etapu nad možnosti objemů nádrží. Nicméně benzín nedošel žádnému z továrních jezdců, aby se k protestu přidal i nějaký fabrický tým. Privátní týmy nemají takové slovo. Dlouho se to řešilo a zdůvodnění bylo takové, že Dakar je nejen rychlostní závod, ale také navigační, a musí se kalkulovat i s takovými věcmi, jako je benzín. Ale jak říkám, pokud bych měl informaci, že je třeba zvolnit, tak bych to rozhodně udělal. Ale stalo se. Bohužel. Dakar není jenom o plynu. Těžko se o tom mluví, že mi v mých letech dojde benzín… Ale nádrž byla plná a šel jsem do etapy naplno. Konečné třiadvacáté místo a třetí místo mezi nováčky není špatné. Po delší době vlála v motorkách česká vlajka na pódiu. To si myslím, že je velký úspěch. I když jsem samozřejmě vzhledem k vývoji pomýšlel na vítězství mezi nováčky. Myslím si však, že se nemám zač stydět.

Prvenství v kategorii nováčků vás hodně lákalo?
Jsem hrozně rád, že jsem dojel ve zdraví celý Dakar. To předně musím zdůraznit. Je tam plno emocí, adrenalinu a riskování. Kdo chce být vepředu a nechce tam být jenom jako turista, tak riskovat prostě musí. I když to byl můj první Dakar, tak jsem na něj jel závodit. Nechtěl jsem se jenom projíždět a kochat krajinou. To jsem snad potvrdil. Jsem moc vděčný fanouškům, kteří mi na sociální sítě psali povzbudivé vzkazy do té nepovedené jedenácté etapy, a po ní jich chodilo ještě víc.

V našich podmínkách jízda v písečných dunách nelze natrénovat. Jak se vám jezdilo v tak náročném terénu?
V Saúdské Arábii byly opravdu obrovské až půlkilometrové duny. Nejezdilo se však jenom v písku kolem moře, ale také v horách v nadmořské výšce čtrnáct set metrů. Krajina je to hodně zajímavá a celá země je plná kontrastů. O volném dni jsme se byli podívat v Rijádu, kde je jedna část absolutně moderní, ale ta druhá naprostý středověk.

Byly v Saúdské Arábii náročné klimatické podmínky?
Všichni říkali a byli z toho překvapeni, že to byl nejchladnější Dakar za poslední roky. Vstávali jsme třeba ve tři hodiny a byly dva stupně nad nulou. V takovém chladu nás čekal přejezd čtyři sta kilometrů. To je vám na motorce opravdu šílená zima. Měli jsme dvě bundy a dvoje rukavice, a přesto pořádně profouknete. Na start speciálky tak přijedete po pěti hodinách jízdy pořádně promrzlý. Zima byla velká. Hlavně rána v poušti byla pořádně mrazivá. Přes den to ještě šlo, i když maximálně bylo tak osmnáct stupňů, ale večer už bylo zase pořádné chladno. Podmínky byly náročné.

Jakou jste jezdili maximální rychlostí?
Můj motocykl měl maximálku sto šedesát kilometrů v hodině, fabrické motorky ještě o dvacet více. A to už je znát. To je patnáct minut na sto kilometrech. Pro příští rok by se údajně všechny motorky měly vejít do limitu sto padesát kilometrů v hodině a podmínky by se tak měly trochu srovnat. Bylo by to lepší pro privátní týmy.

Na letošním Dakaru došlo také k úmrtí portugalského jezdce Paula Goncalvese. Bylo těžké po takové události v soutěži pokračovat?
Zasáhlo to celé depo, včetně mě, i když jsem ho osobně neznal. I tak mě to dostalo. Něco takového se klidně může stát vám i komukoliv dalšímu. Dakar má svou hezkou, ale i odvrácenou tvář.

Berete to tak, že se skutečně pohybujete v takových rychlostech a v neznámém terénu na hranici života a smrti?
Je to tak. Po trati je plno pastí a jede se fakt rychle. Třeba vyschlým řečištěm, které je plné kamení. A letí se tam maximální rychlostí. Všechno se kolem vás klepe. Nejedete po asfaltu na rovině. K tomu se musíte dívat do roadbooku a sledovat přístroje. Vymleté strouhy, propadlá země, kameny za zatáčkou. Nástrah je tam spousta. Už dobře vím, proč se Dakaru říká nejtěžší závod na světě.

Jak jste si poradil s navigací? Zabloudil jste také někdy?
Zabloudil jsem jednou a bylo nás víc. Přišla písečná bouře a dvacet kilometrů před tankovačkou jsem zakufroval. Přijel jsem k orientačnímu místu, které bylo kvůli bouři zaváté. Tato část etapy byla nakonec zrušená, protože písek zavál důležitá a nebezpečná místa, takže se nebylo možné orientovat podle roadbooku. Startoval jsem jako třináctý a tak jsem tam přijel první. Nakonec se nás tam sjelo asi patnáct. To ale neberu jako nějakou smůlu. Dakar je také o navigačním závodě. Když zabloudíte, tak to k tomu také patří. Je to součást soutěže a nikdo není dokonalý. Zabloudí i vítěz.

Je složité sledovat v obrovských rychlostech a ještě složitém terénu roadbook i další přístroje?
Je to hodně složité. Roadbook si navíc musíte převíjet prstem, aby se posouval. Je to náročné hlavně na psychiku a koncentraci. Je také rozdíl, jestli máte natrénováno pět tisíc kilometrů, nebo když máte najeto čtyřicet tisíc. To pak máte úplně jinak zažité. Každý trénink vás posouvá, abyste byli lepší a eliminovali možná zranění. Když chcete jet rychle bez tréninku, tak to vždycky zavání průšvihem. Navigace ve sto padesáti kilometrech samozřejmě není jednoduchá.

Jak je to na Dakaru se spaním?
Spali jsme ve stanu na madraci, kde bylo třeba osm stupňů. Byla tam velká zima a byli jsme pořádně zabaleni v teplácích ve spacácích. Je to prostě Dakar. Žádné hotely. Není to nic pro slečinky, když to takhle řeknu. Sprchy, toalety a zázemí, to ale bylo připravené v každém bivaku na výborné úrovni. Můžete si přivézt i vlastní karavan, ale za všechno navíc se platí a nejsou to malé částky.

A stravování?
Stravovali jsme se ve velkých jídelnách. Jídlo bylo slušné a zajišťovala ho nějaká letecká společnost. Každý den byly těstoviny, protože ty jí všichni. Dalo se vybrat i z dalších jídel. Byla tam jejich tradiční i evropská. To bylo také na dobré úrovni.

Pokud ta možnost bude, pojedete Dakar i příští rok?
Všechno je to o financích a na Dakar je jich třeba hodně. Poděkování patří mému týmu, partnerům i fanouškům a mé rodině, že jsem se vůbec takového závodu mohl zúčastnit. Drželi mě nad vodou v těžkých chvílích. Uvidíme, jak se to podaří pro příští rok. Mám nějakou vizi do budoucna a myslím, že jsem vykročil dobrým směrem. Byl bych hrozně moc rád, kdyby se to podařilo.

Dakar je minulostí, přepnete teď zase zpátky na motokros?
Dakar byl na motokrosovou sezonu ideální přípravou (úsměv). Přestoupil jsem do týmu HT Group Racing, což je pro mě zase nová motivace. Už mám doma nové motorky a budeme testovat. Moc se na to těším.

K dálkové rallye se vrátíte znovu až po motokrosové sezoně?
Do konce března ještě nějaké soutěže pojedu. Sezona rallye skončí v březnu, ale už v té době budu také trénovat motokros. Na rallye si jenom odskočím. V dubnu začínám naplno jezdit pouze motokros.

Pojedete opět mezinárodní mistrovství republiky a evropský šampionát?
Ano. Doma budu chtít bojovat o nejvyšší příčky a k tomu pojedu opět i mistrovství Evropy, které bude letos nově součástí mistrovství světa. To výrazně zvedne jeho prestiž.