Házenkáři Strakonic si pro svou čtvrtou sezonu v I. lize vytkli jako cíl soutěž vyhrát. Právě proto přistoupili k zařazení nových prvků do své hry. S trenérem Miroslavem Vávrou se na tomto pojetí podílí nový asistent Jaroslav Dušek, který je současně stále i hráčem. Vede devadesát procent tréninků, ale hlavní slovo má stále kouč. Oba se prostě navzájem doplňují tak, aby tým splnil cíl.

Máte za sebou tři vítězné zápasy v první lize, z toho první dva vás příliš neprověřily. Nemuseli jste hrát úplně v plném tempu. Až Jičín B s vámi hrál opravdu házenou a museli jste dotahovat manko čtyř gólů. Jste spokojení, že jste si konečně zahráli?
Už to bylo asi lepší než
 v prvních dvou kolech, stejně si ale myslím, že Jičín B nepřijel v plné sestavě a bylo to znát. I když jsme v první půli prohrávali, věděli jsme, že zápas dříve, nebo později otočíme. Nikdo nepodléhal stresu. Věděli jsme, že porazit Jičín nebude žádný extra problém a ani to vypjaté utkání nebylo. Jakmile jsme se vrátili v první půli do vedení, zbytek jsme si už v pohodě pohlídali. Bylo dobré, že se hrála čistá házená, která měla i celkem tempo. Byl to lepší zápas než ty předchozí dva, ale ještě jsme se podle mě nedostali do optimálního tempa. To ale bude potřeba už do dalších utkání, která budou vyrovnanější.

Vrátím se ještě k předsezonní přípravě, kterou jste měl jako asistent trenéra na starosti. Tedy hlavně její fyzickou část. Projevuje se už nějak to, co jste do hráčů dostali v létě?
Pomalinku už se to začíná ukazovat. V poslední fázi zápasu s Jičínem soupeř bránil dva naše hráče osobně, z naší strany už byl ale znát pohyb bez balonu. Dařilo se to dobře Romanu Marienkovi a v prvním poločase Michalu Krejčímu, kteří si dobře nabíhali do volných pozic. To je hra, kterou se chceme prezentovat. Abychom to netlačili tolik jeden na jednoho, ale po vzoru moderní házené nabíhali do volných prostorů, mimo hráče a dostávali se do přečíslení. Myslím, že i druhá vlna má trošku obrázek, jak bychom chtěli hrát – křídla se tlačí do rohu a sbíhají spojkám ve druhé vlně. Díky tomu si vytváříme tlak. Začíná se to opravdu pomalu projevovat, ale pravý obrázek hra dostane až někdy v lednu, v únoru a budeme rádi, když to vyladíme na odvety.

Se zařazením prvků moderní házené jste přišel vy, nebo trenér Miroslav Vávra? S tím, že určité věci lze nacvičit i ve vašich amatérských podmínkách?
Prostě to vyplynulo. Nechci si hrát na to, kdo kterou věc přinesl nebo řekl. Prostě trénujeme s Mírou spolu, na věcech se dohadujeme spolu a shodli jsme se, že tohle chceme hrát. Takto jsme koncept nastavili a budeme se snažit ho držet. Myslím si, že to je způsob hry, který může házenou tady udržet delší dobu. Ani já, ani Martin Mošovský nejsme nejmladší a bude potřeba přinést takový koncept hry, který budou hráči schopni držet, až my skončíme.

To, o čem se bavíme, je ten progres, který by měl v této sezoně přinést Strakonicím prvenství? Dělali jste to i s tímto vědomím? Že po třech sezonách je potřeba se posunout, aby bylo reálné myslet na vítězství v soutěži?
Samozřejmě. Soupeři se dívají na video a i trenéři vědí, že v určitých vypjatých chvílích se musí zaměřit na určité typy našich hráčů. A také, že mohou čekat určité typy akcí. V momentě, kdy je budeme moci překvapit, pro nás jen dobře. Zamýšleli jsme tedy i to, že po třech letech je potřeba něco změnit a přijít
 s něčím novým, třeba signály. Abychom v důležitých momentech byli schopni soupeře překvapit.

Jaká byla letošní příprava pod vaším vedením? Lišila se nějak od té minulé, kterou jste také vedl?
Příprava byla trošku tvrdší a díky tomu, že jsme se na ni s Mírou Vávrou déle připravovali, měla lepší rámcový koncept. Takže se neskákalo z jednoho do druhého. Věděli jsme, v jaké fázi konkrétní činnost trénujeme. Bylo dobře, že trénovalo víc kluků než loni a že docházka na tréninky byla lepší. Trochu cítím zklamání z posledních dvou dnů soustředění na Kvildě, kde jsme i my trenéři malinko hráčům ulevili. Ale je to poučení.

Čím by tedy měly Strakonice soupeře překvapit, co obecně mohou čekat?
Hrajeme stále jen první ligu, tady se na nějaká extra překvapení nehraje. Chceme soutěž vyhrát, ale nemělo by být ambicí se hrnout do extraligy. Jde především o to, abychom měli radost z vlastní hry. Určitě budeme hrát rychlejší házenou a více s pohyby bez míče, ne tolik individuálně jeden na jednoho. Moje filozofie je, dostat do hráčů to, aby měli větší radost z toho, když gól připraví, než když ho dají sami. Chci, abychom měli vyrovnaný tým, kde je každý nebezpečný a kde si soupeř bude muset dávat opravdu na každého pozor. V tom pak bude naše síla – že budeme hrozit z každé pozice, pracovat jeden pro druhého. Moc bych si přál, aby z naší hry vyzařovalo týmové nadšení a pojetí hry, kdy maká jeden pro druhého a kdy je schopen se každý jednotlivec ve prospěch týmu obětovat. Mým hlavním cílem je změnit myšlení kluků při hře.