Zápas strakonických basketbalistek s Valosunem Brno v sobotu 3. listopadu naplno odkryl, v jakém stavu se nyní předposlední tým tabulky nachází. Domácí porážka 71:94 mluví za vše. Prostupná obrana, neproměněné šance, celkově pomalá hra. Prapor Jihočešek držela jenom Alena Jeništová, se 17 body nejlepší střelkyně družstva.

Jak se dá nazvat současný stav, ve kterém se nachází strakonický tým?
Řekla bych, že jsme všechny totálně zmatené. Máme nový systém, úplně jinou obranu. Trenér přivezl svoje „věci" z Ameriky a my si na ně nemůžeme zvyknout. Chce po nás hodně odstupovanou obranu, nestíháme dobíhat střelce a když doběhneme střelu, soupeřky jdou okamžitě do nájezdu. Nedaří se nám bohužel ani v útoku.

Vysoká porážka s Valosunem Brno o třiadvacet bodů tedy byla vyvrcholením toho všeho?
Myslím, že ano. Individuality máme, stejně tak zkušené hráčky. Ale nevyužíváme přednosti těch jednotlivých hráček. Brňanky hrály pěkný, rychlý basketbal. A jednoduše. My se v těch našich systémech motáme, nikdo pořádně neví, co hrát.

Mluvily jste o tom s trenérem?
Trenér je trenér, tak to prostě je. Od toho jsou tady jiní. Ale zkoušíme se o tom jako tým bavit.

Dá se říci, že v porovnání s tím, co po vás chce trenér 
Lien a co po vás předtím chtěla Marcela Krämer, je to nebe a dudy?
Je, určitě. Trenérka nás hodně tlačila do soubojů jedna na jednu, hodně clon na míč. Tady je to naopak, stavíme clony bez balonu. Předtím jsme hrály akce na střelce a využívaly se individuální schopnosti jednotlivých hráček. Teď je to v takovém stavu, že malé hráčky na perimetru mohou hrát cokoliv
 a kdekoliv, různě se měníme, střídají se hráčky na středu. Konkrétně já s Katkou Křížovou pendlujeme na pivota. Místo, abychom hrály alespoň jednu pozici dobře, přijde mi, že jsme někde mezi.

Vy jste ale byla i přes porážku nejlepší strakonickou střelkyní
 a hráčkou.
V obraně to ale nebyl žádný zázrak. Neměla jsem ze svého výkonu dobrý pocit. Šla přes mě spousta košů, což by nemělo.

Jaká je nálada v šatně?
No, dobrá není. Máme osm porážek a jen jednu výhru nad Karlínem. Čekají nás poslední dva zápasy první poloviny základní části, v Hradci Králové a s Pardubicemi. Pak půjde do tuhého. Chceme se poprat o osmé místo, abychom alespoň za této situace postoupily do play off.

Může být druhá polovina základní části lepší vzhledem
k tomu, že hratelné soupeře budete mít doma?
Doufám, že ano. Snad by měla přijít ještě jedna hráčka, zapracovat by se měla také naše nová americká posila Shay Selby. Ale na druhou stranu, hodně týmů má teď také Američanky a myslím, že se budou akorát dál sehrávat a výkonnost v celé soutěži půjde nahoru. Ten potenciál zlepšení není jen u nás.

Vaše hra je pomalá, postrádá dynamiku. Čím to je?
Až na pár hráček nemáme v týmu vyloženě sprinterky. Nejsme družstvo, které by to tahalo vyloženě dopředu. Asi jste si všimli, že protiútoky se nám nedaří. Možná to vyplývá i z toho, že tím, jak hodně doskakujeme, tak ve finále – když by měl být doskok a navázat na to rychlý protiútok – jsme všechny stažené pod košem. A do protiútoku nemá
 z trojky kdo vybíhat.

Co teď jako tým potřebujete především, abyste šly nahoru?
To kdybych věděla… Nevím. Myslím, že bychom měly hrát jednodušší basketbal. To, na co jsme zvyklé a využít jednotlivé přednosti hráček. Máme v týmu výborné střelkyně, konečně dvě typické pivotmanky, ale ony polovinu času stráví někde na šestce nebo různě vybíhají, místo aby byly pod košem. Potřebujeme hru rozhýbat, hodit si míč po oblouku. Potřebujeme větší dynamiku. Nechci, aby to vyznělo jako kritika trenéra, je to samozřejmě v nás. Když každý zpytuje svědomí po tom utkání, mohl pro lepší výsledek udělat víc. Možná nám chybí trošku bojovnost, snaha porvat se.