Splnil si sen. Dal prvoligový gól, vlastně dva. Co činí tento počin výjimečným? Věk. Matador strakonické házené Luděk Gruzovský se trefil v padesáti letech! A přesně dva dny po narozeninách.

O konci č. 1

Stalo se tak v sobotu 20. října v utkání 5. kola Strakonice – Nové Veselí (27:19) a vyprodaná hala dlouho aplaudovala. „Abych teď dělal machra, že jsem byl klidný a v pohodě, to ne. Celý život jsem nervák. Prostě jsem byl však přesvědčený, že to vyjde," líčil po zápase pocity Gruzovský. „Neumím si představit lepší konec. Jsem rád, že jsem mohl umřít vestoje, jako válečník. Odcházím jako hráč a ne jako někdo, koho postaví doprostřed hřiště a ten si kopne do míče a dostane dárek."

O gólech

První šanci skórovat matador nevyužil. V 19. minutě nedal gól z pozice pivota, neproměnil ani nařízenou sedmičku. Trefil tyč. „Čekal jsem to. Kdybych ji šel házet hned, kdy je člověk ještě nabuzený… Ale byla přerušena hra. Chodíte a říkáte si: Kam mu ji dám? A to je špatně. U tohohle se nesmí přemýšlet. Jo, bylo tam místo, akorát jsem to netrefil," popisoval neúspěch.

O to hezčí byl konec 35. minuty – odražený míč se dostal ke Gruzovskému, který jej na šestce z typické pozice pivota trefil do sítě. „Říkal jsem si, že kdybych toho frajera měl prostřelit, tak to tam musí padnout," smál se. Druhou branku vsítil Gruzovský v samém závěru, kdy složil úspěšný reparát ze sedmičky. „Do té sedmy jsem šel lehce, s úsměvem, vedli jsme o sedm gólů."

Že by měl právě gól v I. lize jako cíl, Luděk Gruzovský odmítá. V posledních letech šel zápas od zápasu. „Díky kouči Vávrovi, že mi dal tu šanci."

O přátelství

Nejkrásnější házenkářská vzpomínka? Který moment či gól, jaké slavné vítězství veteránovi utkvělo? Na to je zbytečné se ptát. „Mám jen jednu věc – přátelství. Nemá cenu se bavit, kdy jsem si proti komu zahrál. To je úplně jedno, jestli hrajete okresní soutěž nebo ligu. I kdybychom hráli jenom mezi sebou. Cením si těch lidí, se kterými žiji už čtyřicet let," zmínil. „Jsou to lidi, na které se opravdu mohu spolehnout. Co jsem házené obětoval, to mi vrátila. Už jen těmi lidmi, kteří jsou kolem ní."

O cestě k házené

K házené se dostal zajímavým způsobem. Jako by to bylo včera, jak líčil tu historku Luděk Gruzovský. „Když jsem kdysi před barákem kamarádovi při vybíjené vyrazil dech, přiběhl ke mně pán v černých brýlích a začal mě někam táhnout. Myslel jsem si, že mám průšvih, že je to děda nebo táta toho kluka. Byl to pan Karel Moravec a vedl mě na škvárové hřiště se slovy: Ty musíš jít se mnou."

Házená, coby láska na celý život, dala Gruzovskému hodně. „Díky házené jsem asi na živu. Jsem impulsivní člověk a na hřišti můžu nechat emoce. Jsem i zarputilec a možná díky této vlastnosti jsem to tady vydržel až do těch padesáti," konstatoval.

O trenérech

Rád vzpomíná i na trenéry. Bez toho, aby přímo jmenoval, kdo mu dal nejvíc. „Každý trenér mi něco dal – Karel Moravec, Bohouš Petrášků, Franta Třeštík, báječný člověk Franta Lučan, který mě svým přístupem hodně oslovil, Jiří Dobeš. A i ti mladí kluci – David Pavlíček a Roman Marienka, teď Míra Vávra. Míra je srdcař, válečník. I když jsme spolu občas měli nějaké spory, říkal jsem mu: Nesouhlasím s tebou ve spoustě věcích, ale ty to tak musíš cítit. Jestli myslíš, že je to správné, prostě to tak udělej," přiblížil.

O konci č. 2

V lize skončil, ale s házenou nikoliv. Luďka Gruzovského uvidí diváci na hřišti i nadále. V dresu strakonického béčka v krajském přeboru. A to ještě nějakou dobu. „Když mi neuletí achillovka a nestane se nic strašného, tak to můžu šmrdlat ještě těch deset let…"

Řekli o Luďkovi Gruzovském

„Luďka mám v oddíle na očích od minižáků a již tehdy jsem věděl, že nám roste výborný hráč. Ke svému nespornému házenkářskému umění vždy přidával nezměrnou bojovnost, byl opravdový srdcař týmu. Jsem moc rád, že se na sklonku obdivuhodné kariéry dočkal ve Strakonicích první ligy a že se v posledním ligovém utkání loučil jako pan hráč."
František Třeštík, bývalý dlouholetý vedoucí mužstva

„Luděk? To je neuvěřitelný srdcař. Kdyby takových srdcařů byl plný mančaft, tak vyhráváme každý zápas o dvacet gólů. Mladí to berou jako sport, ale my starší tím žijeme, pro klub bychom i ´položili život´. Takových je málo a Luděk patří mezi ně."
Václav Kollros, bývalý dlouholetý spoluhráč

„Jako Luďkův současný trenér jsem se na něj chodil dívat, to mi bylo asi deset let. Nikdy nebyl lídr týmu, ale obrovský srdcař a bojovník. Má tu vlastnost, že do všeho dává srdce. Když jsem začal trénovat, nepadli jsme si příliš do oka. Na různé věci jsme měli různé názory. Ale vyříkali jsme si to a došli do stavu, kdy spolu dva roky fungujeme. Myslím, že s ním mám nadstandardní vztahy. Našli jsme si k sobě cestu. Obrovsky si na něm cením toho, že drží slovo. Co on řekne, to platí. Jsme kamarádi a budeme kamarádi až do smrti."
Miroslav Vávra, trenér prvoligového týmu

„Je obrovská rarita, aby někdo vydržel aktivně hrát až do tohoto věku, na této úrovni. Luděk je velmi poctivý a už bez házené nemůže žít. Věřím, že bude trénovat dál. Když se řekne ten věk, padesát, je to sice hrozné, ale člověk si to nesmí asi připouštět. A myslím, že on to tak nebere. Bude sem chodit dál."
Roman Nejdl, spoluhráč, osobnost strakonické házené

„Na Luďka jsem se chodil dívat, když ještě hrál s mým tátou. To místo haly byl možná ještě asfalt. Byl jsem malý kluk, takže si z toho pamatuji jen to, že Luděk a můj táta byli vyloučeni na dvě minuty a seděli tam spolu… Luděk je výborný parťák. Bude nám chybět, držel partu pohromadě. Ale ono mu to nedá a bude s námi dál chodit na tréninky, na kterých je první a odchází jako poslední. Má můj velký obdiv, co v padesáti dokázal."
Martin Mošovský, kapitán prvoligového týmu