S basketbalem se seznámil na střední škole ve Vimperku a impuls pro jeho zlepšení ve Strakonicích čerpal od bratrance z Domažlic, kde se hrál výborný basketbal. Basketbal si doslova zamiloval, rozuměl mu a vždy věděl, co nám chybí.
Protože nám chyběli vysocí hráči, tak Jindra přivedl pod naše koše pozdější opory Otu Maška, bratry Brücklery, Frantu Kovaříka, Pepu Jaroše, Pavla Dynuše. Díky svému zájmu o hru vycítil, že musíme zvednout odbornost přípravy, proto přemluvil Miroslava Vondřičku, když spolu začali trénovat novou generaci hochů a dívek okolo ročníku 1942/45, aby se zúčastnili školení na trenéry B-třídy. Následující zlom v naší kvalitě vznikl také z jeho myšlenky.
V zápasech dokázal vnímat chyby, proto často jako divák o poločase zápasů přišel poradit, co by se mělo zkusit. Díky jeho citu pro hru to byly rady úspěšné. Dokonce i dnes, i když to má jako divák složité, až pozoruhodně vidí naše chyby a je škoda, že jeho postřehy a připomínky neumíme využít. Ve své vrozené skromnosti nikdy nečekal na poděkování, na chválu, ocenění, všechno vždy dělal pro naši hru. Ale my basketbalisté mu dnes při jeho narozeninách děkujeme, i když se těžko hledají slova za to, co pro nás udělal a přejeme mu nadále hodně sil, aby se mohl těšit ze všeho, co jeho život naplňovalo.
Jan Škrle
