Poprvé se setkaly před sedmnácti lety. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že vytvoří dvojici. Ani nemohlo. Mažoretky z šestitisícového městečka nad řekou Lomnicí tehdy pořádaly nábor. Ačkoli bylo Novotné pouhých patnáct, v klubu už působila jako „asistentka“. To prvňačka Bláhová byla teprve adeptkou.

„Pořád se usmívala a házela po nás očima,“ vzpomíná Novotná na osudové shledání. Řady Preziosek se nakonec rozrostly i o Petru, která se s týmem začala připravovat na první klání. „Všechny trenérky byly hrozně vysmáté a měly ohromnou chuť nás něco učit,“ líčí Bláhová. „Říkaly nám, že vyhraje ten, kdo se bude nejvíce usmívat. Pak jsme přijely na soutěž a skončily poslední. Jenom smích nestačí.“

Zrod přátelství

Čas pokročil, Bláhová se chystala na maturitu, a bývalé vedení Preziosa se rozuteklo do světa. „Zůstaly jsme samy,“ popisuje Novotná. „Péťu bavilo pracovat s dětmi, chodila mi s nimi pomáhat. A pak do toho spadla. Spolu jsme bojovaly, aby tým přežil. A skamarádily se při tom.“

To datum by si mělo Prezioso přidat do znaku – pokud by si ho tedy děvčata pamatovala. „Rozhodly jsme se, že co se vybudovalo, nezahodíme,“ říká Bláhová. „Ani jedna z nás nevěděla, co bude, ani jedna jsme nebyly hlavní trenérkou. Věděly jsme jediné, že to musíme zlomit.“

Každý týden spolu chodily na kávu – rozplétaly problémy. „Byla jsem zvyklá se starat o organizační věci, chodila jsem s dětmi trénovat, ale choreografie jsem nevymýšlela, maximálně do nich přispívala dílčími nápady,“ vysvětluje Novotná. A to byla výzva, šance pro ni i novou parťačku.

Hlavní problém? Choreografie

Zpět ke stolku útulné kavárny. U něj seděly dvě dámy, papíry měly před sebou, jedny zmuchlané, druhé plné nesourodých čar… „Kreslily jsme si taková kolečka,“ přibližuje Bláhová. „Tvar byl problém. Taneční prvky jsme znaly, ale postavit všechny vedle sebe na pódium jsme neuměly. Určitě ne tak dobře, jak bychom chtěly,“ objasňuje Novotná.

A pak tu byla druhá nesnáz – respekt. Upřímně: těžko se divit juniorkám, že nechovaly k čerstvě plnoleté Bláhové potřebnou vážnost. „Péťa s nimi trénovala, soutěžila a najednou z ní byla šéfka,“ vybavuje si zkušenější členka dvojice. Ta mladší se ovšem nedala. „Holky pochopily, že mažoretkám rozumí. Získala si u nich autoritu. Je s nimi kámoška, ale zároveň je rázná a důsledná,“ oceňuje.

Jak už to bývá, zlom přinesly úspěchy. „Největším štěstím byla medaile z mistrovství republiky, kterou získala naše skupina hned na konci sezony,“ míní Novotná. „A taky naše první společná choreografie s kadetkami. Dokázaly jsme si, že to zvládneme samy,“ rozvíjí téma Bláhová. „Naše malé vítězství,“ doplňuje parťačka.

Zlaté časy Preziosa

Dneska už medaile ani nespočítají – a to jak z mistrovství republiky, Evropy či světa. „Jsme spokojené,“ nezastírá Bláhová. „Výsledky máme, k tomu prima partu dětí i rodičů. Kdyby to tak zůstalo, nezlobily bychom se.“

Role mají jasně rozdělené. „Hanička je náš mozek. Dělá veškeré organizační věci, stará se o peníze a komunikuje s rodiči.“ A aby jí to nebylo líto: „Trénuje mladší holky.“ To „Péťa je motor. Stará se o starší kategorie, navrhne většinu kostýmů a střihá hudbu,“ vypočítává Novotná. Navíc se o slovo hlásí další generace. „Už nám vyrostly nové asistentky.“ Což se hodí. „Když je člověk sám, je to k zbláznění.“

Obě dámy se prý nikdy nehádají. „Jen občas máme na věc odlišný názor, ale vždycky najdeme kompromis,“ zdůrazňuje Bláhová. „Jedna řekne druhé, co nechce slyšet. Člověk je líný. Vidí, že to není ono, přesto nechce sestavu rozhodit. Ale přijde ta druhá a vyjeví, co je špatně,“ poodhalí Novotná.

Petro, vstávej!

Na své parťačce obdivuje to, co prý sama nemá. „Péťa je kreativní, umí děti skvěle motivovat – malé i velké. Chtěla bych mít její výřečnost, elán, zapálení pro danou věc,“ chrlí Novotná tak rychle, že to u ní na nedostatek temperamentu vůbec nevypadá.

„Na Haničce obdivuji její důslednost a pečlivost,“ bere si slovo Bláhová. „Spolu něco vymyslíme, ale až ona to přivede k dokonalosti. Je tak spolehlivá. Až mě to někdy štve,“ prohodí. A konečně tím vyvolá zárodek konfliktu. „Máme třeba soustředění od devíti a ona na mě už za pět minut devět čeká,“ nechápe.

„Péťa má na všechno dost času,“ přisadí si Novotná. „Je soutěž, jsem nervózní, abychom všechno stihly. Vstanu o něco dříve, připravím sebe i děti a ona je ještě ve spacáku. Nechce vylézt. Jsem na nervy, že to nestihneme, ale neděje se nic,“ durdí se. Na oko – obě ženy to nevydrží a vyprsknou smíchy.

Příhoda má totiž pointu. Spáče vysypou na světlo boží a zase tam obě stojí pěkně bok po boku.