Petra Reisingerová už ale basketbalové boty pověsila na hřebík v roce 2014 a tuto životní kapitolu považuje za uzavřenou. Poprvé jsme se potkali v roce 1996 na soustředění na Kubově Huti. Vzhledem k roky trvajícímu přátelství jsme se rozhovoru dohodli na tykání i s tím, že se k basketbalu jako takovému moc vracet nechce.

Co teď děláš? Jak v soukromém životě, tak v basketbalu?
Po skončení basketbalové kariéry mi začala nová etapa života, na kterou jsem se moc těšila, a i přesto, že jsem si konec vybrala sama, tak se s tímto rozhodnutím vyrovnává těžko určitě jakýkoliv sportovec. Začátky byly opravdu těžké. Chyběl mi sport, kolektiv, přátelé atd. Rodina mi ale samozřejmě moc pomáhala a i s touto situací jsme si poradili.

Soukromí funguje jako v každé jiné rodině Starost o dítě, bydlení, o spokojené zázemí, atd. Sportu už se věnuji pouze na amatérské bázi. Kolo, běhání v přírodě, občas nějaké posilování a o dovolené i spousta turistiky.

Po pracovní stránce jsem i po basketu pracovala hlavně v týmu, prošla jsem různými trenérskými a manažerskými kurzy a jinými školeními a momentálně jsem takzvaně na vlastní noze a věnuji se masírování a napravování těla. Buď doma nebo jezdím i za klienty, pokud nemohou přijet sami. Tento obor je mi z basketu moc blízký a baví mne.

Sleduješ basketbal alespoň na dálku? Tvoje dcera Julie je už poměrně zkušenou hráčkou a nakukuje také do reprezentace?
Basket samozřejmě sleduji i nadále, sice ne v takové míře jako dřív, ale sleduji. Dcera Julia je nadějná mladá hráčka a jako každý rodič, tak i my s manželem dceru podporujeme jak jen to jde. Momentálně hraje nejvyšší soutěž ve španělské lize.

Předala jsi ji něco ze svého umění?
Doma se o basketu bavíme stále. Radím jí co a kdy zlepšit, jak se lépe postavit, bránit atd. snažím se předat jí své zkušenosti a ulehčit jí aspoň minimálně hru na palubovce. S manželem sledujeme její klání na internetu každý víkend.
Vraťme se trochu do historie.

S basketbalem jsi začala v roce 1989, když ti bylo 16 let. Nebylo to trošku pozdě? Dnes už hrají o deset let mladší děti.
Věnovala jsem se atletice, pak trochu plavání a proto jsem s basketem začala až v 16 letech.

Ano, je to dost pozdě, ale myslím, že atletická příprava mi dost pomohla v té basketbalové. Při mé výšce jsem se dobře naučila koordinovat své tělo. Určitě bych si opět vybrala basketbal a možná i tu atletiku před tím.

Malá zkouška paměti. Pamatuješ, kde a kdy jsme se my dva poprvé pracovně potkali?
Počkej, do Strakonice jsem přišla v roce 1994, tak v tomhle roce?

Trochu déle – v roce 1996 na vašem strakonickém soustředění na Kubově Huti ještě jako Petra Durbáková. Nemohla jsi trénovat, nějaké zranění svalu, tak tě obětovali na rozhovor. Ale zpět k linii našeho povídání. Kde všude jsi působila?
Začala jsem hrát v Karlových Varech dále Halle an der Saale, pak už byly na řadě Strakonice, myslím v roce 1993/94, dále USK a VŠ Praha.

Určitě jsi ve svém basketbalovém životě potkala řadu osobností a přátel. Vzpomeneš na některé?
Hm, to je těžká otázka. Osobností, přátel, dobrých trenérů a spoustu milých známých, spoluhráček a kamarádek, jsem za ty roky poznala hodně. Ne poprvé se zmiňuji o panu Miroslavu Vondřičkovi, který mne trénoval ve Strakonicích. Výborný trenér a skromný člověk, který mne toho hodně naučil a hlavně učí děti stále.

Marcela Krämer, se kterou jsme ve Strakonicích uhrály ten nejlepší výsledek v historii strakonického ženského basketbalu.
Pan Zajíc, který mne k basketbalu dovedl. A spousta spousta dalších, na které nikdy nezapomenu. Sport mi přinesl i mnoho přátel se kterými se stýkáme dodnes. Takže je tímto přes stránky Strakonického deníku zdravím.