Sbírka na serveru Donio pro těžce nemocného dvouletého chlapečka vynesla přes sto padesát milionů korun. Genová léčba, která ho může zachránit a umožnit mu normální život, stojí sto miliónů. Může začít. Nezbývá, než se poklonit rodičům a všem přispěvatelům. Češi znovu dokázali, že lamentace, jimiž se častují, jsou plané. Ne, ne, nejsou uzavření do sebe, hledící si jen zisku a lakomí. Znovu prokázali veliké srdce a výjimečnou štědrost.
Tolik odpovědi. Následují však otázky. Neměl by se stát postarat o všechny, kdo platí zdravotní pojištění? Martínek sice trpí nesmírně vzácnou chorobou, ale proč by neměla pojišťovna hradit léčbu? Jaká terapie je neúnosně drahá a kdo o tom rozhoduje?
Sto milionů je v tomto případě cena života. Nestojí zemi život kluka za sto milionů?
Když odhlédneme od citů, v medicíně je vždy něco za něco. Když vydá tak ohromnou sumu pro malého Martina, sníží se naděje, že pomůže tisícům lidí, jejichž život je v sázce kvůli infarktu, rakovině, zranění nebo cukrovce. Navíc je genová terapie nejistá, ne dost vyzkoušená, dává jen naději. Jenže ta cena může sebrat naději mnoha jiným lidem.
Je tu i další otázka: Obrovskou vlnu solidarity vzbudil příběh. Martínkovi rodiče museli ze sebe vydat všechno a udělali pro záchranu syna víc, než je možné. Ale kolik rodičů má postižené dítě, jsou zoufalí a vyčerpaní, jenže se nevyznají v mediálním světě? Nevědí, co to je Donio, nevědí, jak uspořádat sbírku, s počítačem vlastně jen zápasí. Pomoc nedostanou, protože si ji nevybojovali. A vybojovat si ji nemohli.
Závěr? I lidem s takto vzácnými chorobami má pomoci pojištění. Že je to socialismus? Bůh zatrať. Naopak. Úřady by měly ustoupit od hloupého rovnostářství. Měly by umožnit bohatým, aby si platili „lepší pojištění“. (Samozřejmě s tím, že nedostanou přednost, když jde o život.) Nemocenská pokladna by se nafoukla, a mohla by pomoci i Martínkovi.
