„Velikou část našeho území okupuje Sovětský svaz. Před sto lety se zem na východ od jezera Bajkal stala ruským územím a od té doby jsou Chabarovsk, Kamčatka a další součástí území Sovětského svazu. Ještě jsme jim nepředložili účet.“ To nejsou slova čínského velvyslance ve Francii Lu Ša-jie, který zpochybněním postsovětských hranic pobouřil Evropu, ale vůdce komunistické Číny Mao Ce-tunga.

Tato slova vedla pět let poté v roce 1969 k válce na řece Ussuri. Až zprávy o preventivním jaderném útoku SSSR pak donutily Peking ustoupit.Od té doby se mnoho změnilo.

Čína je dnes mnohem silnější ekonomikou, než je post-sovětské Rusko, na armádu vydává o hodně více a nad Kremlem má ve většině oblastíi technologickou převahu. Na Sibiři dnes žijí možná už miliony Číňanů a velká část tamních lesů se na stojato prodává čínským firmám.

Slova zmíněného čínského velvyslance v Paříži o nesuverenitě postsovětských států byla zřejmě tím, čemu se v diplomacii říká vypuštěný balonek. Tvrdá reakce postsovětských a baltických států sice donutila Peking vzít zpátečku, ale to, že Čína pokládá svoji severní hranici přinejmenším z hlediska tisícíletých čínských dějin za nejasnou, je skutečnost.

Slábnoucí Rusko v tom připomíná člověka, který si sám dobrovolně sedá na hrobníkovu lopatu. Ze slov čínského velvyslance by nemělo být dobře hlavně v Kremlu. Stačí se podívat na mapu, aby bylo jasné, kdo je tady první na řadě.

Rusko Ukrajinu nezíská a může přijít o Sibiř.