Zápas pražských klubů Sparty a Slavie je už rozebrán do mrtě. Pochody fandů, dělobuchy v hřišti, rvačka kapitánů, nehezké nápisy na tričkách, rvačka diváků po zápase… Někdo se nad tím pozastavuje, jiný říká, že to k vypjatému boji patří.
Položme ale otázku trochu jinak. Je taková fotbalová kultura normální? Je normální ji takto předvádět dětem? Nejde ani tak o potyčky, ty se občas semelou. V Česku jsou tolerována sprostá slova a urážky. V probíraném utkání přišli stoupenci v tričkách s nápisem Sparta je povětrná žena. Samozřejmě to nebylo napsáno takto rozverně. Pro povětrnou ženu bylo užito nejošklivějšího synonyma, které je zároveň sprostou nadávkou.
Sparťanští fandové zas pokřikovali hloupě a hanebně Slavia Jude.
V lize jsou trpěny rasistické nadávky i jinde. Něco, co je v civilizovaném světě nemyslitelné. Skalní fandové vytvářející takzvané kotle a páchající nepravosti jsou kluby hýčkáni. Vypjaté zápasy pak musí hlídat desítky i stovky policistů.
Nikdo nebyl zabit a pokud je známo ani těžce zraněn. Tak co se vlastně stalo, může člověk rozhodit ruce. Vášně přece k fotbalu patří. Copak není sport mírovou náhražkou války?
Spokojit se s takovým vysvětlením by bylo pošetilé. Mnohem tvrdší sport, než je fotbal, ragby, je spojen s úplně jiným chováním diváků, hráčů i rozhodčích. Pravidly povolené bitky probíhají v atmosféře gentlemanského přátelství.
Namítnout, že fotbal je něco jiného a děje se to všude, jsou liché. V západoevropských zemích byly problémy s chuligány a rowdies. Vyřešily je většinou tvrdě. Rychlé soudy, zákazy vstupu do hlediště. Z kopané se stalo to, čím by měla být, slavnostní a emocionální podívanou pro celé rodiny.
Měli bychom začít například tím, že by sprostí a rasističtí diváci byli okamžitě vyvedeni ze stadionu.
