Se samostřílem bych dokázal zasáhnout třeba," teď jsem přerušil své hříšné vychloubání, rozhlédl se a dodal, „třeba támhle tu šišku na té vysoké jedli u cesty."
Heřman se usmál, sňal vlastní samostříl ze svých zad a s poťouchlým pohledem mi ho podal: „Důstojnosti, ukažte!" Říkává se, že pýcha je matkou hříchu, ale na to jsem teď ani nevzpomenul. Plný dychtivosti se předvést před zvědavými diváky, kteří jistojistě můj výkon ocení, jsem popadl samostříl, vzal si šíp, vložil ho do drážky, napjal tětivu, zamířil na jedlovou šišku a bác, vskutku se po přesném zásahu poroučela k zemi. Oba zbrojnoši obdivně zavýskali.
„Není vám líto, že nemůžete prokázat své dovednosti v boji?" zeptal se Ondřej. Pokývnul jsem hlavou a rozšafně odvětil: „Líto? Proč? Vždyť zřejmě boží vůle mi uchystala tento osud, toto poslání sloužit Nejvyššímu. Ostatně ne nadarmo se říká Omnia non pariter rerum sunt omnibus." „Promiňte nevzdělancům. Nejsme v latinském jazyce honění," ozval se Heřman. „Tak tedy česky – Nebývá každá věc stejně vhodná pro všechny lidi. Tak jako vám nebylo dopřáno sloužit bohu jinak než svou zbraní, byl jsem já osudem vybrán a povolán k tomu stát se knězem."
Po těchto mých slovech oba mí průvodci zmlkli. Zřejmě byli z toho všeho, co spatřili a slyšeli, poněkud zmateni. Za vážného mlčení jsme projeli otevřenou branou královského města Čáslavi. Překvapilo mě, jaký zájem vyvolal náš příjezd. Všichni řemeslníci, ať už kováři, hrnčíři, truhláři, sedláři či platnéři nechávali práce a vycházeli z podloubí svých nepříliš výstavných domů, aby pozorovali trojici zřejmě po jejich soudu významných jezdců. Jen na lešení obklopujícího rozestavěný farní kostel svatého Petra a Pavla neustalo bouchání kamenických kladívek.
Na rynku nás zastavilo několik přísně se tvářících chlapíků v drátěných košilích a vyzbrojených sudlicemi. Oba mí zbrojnoši okamžitě sáhli po mečích, ale jeden z těch mužů, kteří nás zastavili, se před námi uctivě uklonil a promluvil: „Ctění pánové, nevím, kdo jste, ale poznávám královské barvy, a proto vás prosím, abyste mne doprovodili na radnici k našemu purkmistrovi. O vaše koně se postaráme."
Jen neochotně jsme sesedli, ale nikdo z nás tří nestál o hloupou šarvátku v ulicích města, která by se nám nemusela vyplatit. Vždyť tihle zřejmě městští biřici se k nám chovali slušně a zřejmě jen plnili purkmistrovo nařízení. V radničním mázhauzu nás uvítal břichatý mužík se zlatým řetězem na krku. Na baculaté ruměné tváři měl velice vážný až ustaraný výraz: „Důstojný otče, vážení páni, včera navečer jsem se dozvěděl, že byl v Olomouci zavražděn Jeho Milost Václav Třetí, král český a polský. Když mi oznámili, že do našeho města přibyli rytíři v barvách panovníka doprovázející řádového bratra cisterciáka, patrně významného posla, nařídil jsem biřicům, aby vás okamžitě přivedli ke mně na radnici. Jistě mi nesete nějaké vážné sdělení. "Tak vida, zpráva o králově smrti se už šíří po celé zemi. Pokýval jsem hlavou a s očima upřenýma na břicháče se zlatým řetězem jsem co nejdůstojněji odpověděl: „Ctný pane…" odmlčel jsem se a mužík mi honem napověděl: „Matěj z Hájku, purkmistr královského města Čáslavi, prosím." „Pane purkmistře, nemám pro vás žádné sdělení. Jedu sice do Olomouce na příkaz královny Violy, ale důvod své cesty vám prozradit nemohu." „Alespoň mi prozraďte," žadonil mužík, „kdo bude nyní králem země české?" „Vlády se zatím ujal manžel nejstarší Václavovy sestry Anny korutanský vévoda Jindřich…"