Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají? Dnes představujeme Ivana Mlse, vedoucího zpravodajství Českého rozhlasu České Budějovice.

Krajánek „krmí“

Pracuji jako vedoucí redakce zpravodajství. Připravujeme v pěti lidech šestnáct zpravodajských relací denně od pěti ráno do osmi večer. Pracujeme ve směnách. Jako ostatní mám na starosti natáčení příspěvků, stříhání, pak jdu i na mikrofon, takže jsem zároveň redaktorem, editorem i moderátorem. Když mám denní službu, říkáme tomu krajánek, musím pro vysílání zajistit množství zpráv – jinými slovy, maximálně „nakrmit“ zpravodajské relace.

Na naší práci je vidět a slyšet, jak se změnila díky špičkové technice a digitalizaci. Dnes pracujeme s nahrávkami MP3, takže za pár vteřin máme natočený zvuk stažený v počítači, kde je dále zpracováváme. Naše práce se urychluje. Je dobře, že můžeme rychlejizpracovat natočený materiál a odvysílat jej. Na druhé stranějsmeve větším stresu. Profesionální hrdost nám ale velí jít s informací do éteru co nejdřív.

Naše práce je časově hodně náročná. Někdy pracujeme už v pět ráno, jindy třeba až v osm večer nebo v noci.
V novinách napíšete, že něco bude a potom, že už to bylo. V rozhlase můžete ale o jedné události informovat průběžně – že bude, že se právě děje a že byla. Při dnech otevřených dveří nám lidé občas říkají – vždyť vysíláte celý den stejné zprávy. Možná to tak někdy na první poslech vypadá, ale v tom je právě vtip rádia – aktuálně během dne informujeme, jak se jedna událost vyvíjí a mění, což rozhlas umožňuje. Téma je možná stejné, ale informace nová.

Když jdu natáčet do terénu, v devadesáti procentech nemám představu, co přinesu zpátky a jaký bude konečný produkt. Jestli přinesu jen rozhovor, nebo z materiálu připravím rozhlasový pořad. Řekl bych, že je to i dědictví let strávených v redakci novin – napřed nabírám informace a formu, v jaké příspěvek poputuje k posluchačům, řeším až jako druhotnou.

Do světa fantastiky

Jestli mají rozhlasáci ve zpravodajství nějakou černou můru? Po třech čtyřech měsících se každému dostaví první hrůzné sny, že nestíhá zprávy, že nemůže najít místo, odkud má vysílat, nebo že se nachází jinde, než má smikrofonem být.
Takovéhle strašidelné sny má každý znás a soblibou si je pak skolegy vyprávíme.

Moje žena je novinářka, ale doma se o práci většinou nebavíme. Oba míváme služební víkendy, takže jen jeden nebo dva víkendy vměsíci trávíme společně. Letní dovolenou si raději plánujeme už teď vbřeznu, abychom se oba trefili do volného termínu. Nejraději bych odjel někam, kde není rozhlas, televize ani noviny. Jenže takových míst už bohužel moc není.

Práce vrozhlase je náročná, a proto si od ní rád odpočinu. Nové síly čerpám při výletech do lesa, jízdou na kole nebo na lyžích.
Případně prchám ze všedního reálného světa do světa fantastiky, sedím u počítače a píšu si pro radost povídky science-fiction. Už to vydalo na dvě knížky, které jsem si vydal vlastním nákladem.