Minulé jaro pokřtili svoje první cédéčko, s jehož songy brázdí klubovými luhy a háji jižních Čech. O desce, stejně jako o změnách uvnitř formace i dalších jejích plánech promluvil zpívající kytarista Martin Vlček.

Jsou Patheroye Roye první štěkeňskou kapelou, nebo tam měli při svém vzniku na koho navazovat?

Ve Štěkni jsme první kapela. Navazovat nebylo na koho. Než jsme se dali komplet dohromady, trvalo nám to skoro tři roky. Každý se tu zná s každým, tudíž se člověk hned všechno dozví. Tedy i to, že jsme založili kapelu, věděli hned po naší první zkoušce asi všichni místní. Zkoušeli jsme totiž v garáži a schválně jsme nechávali otevřená vrata. Teď už se tu objevují i další kapelky, což je super.

Jak dlouho vznikal repertoár, než padlo rozhodnutí zvěčnit nashromážděný materiál v nahrávacím studiu?

Někdy před šesti lety, kdy jsme se ustavili, z nás skoro nikdo neuměl pořádně na nic hrát. Neměli jsme žádné vlastní písničky, proto jsme se učili hrát na převzatých skladbách. Postupně se začali psát vlastní songy a formace dostávala „tvar“. Než jsme šli v říjnu 2009 do studia, mohlo se vybírat zhruba ze třicítky vlastních věcí. Ještě den před natáčením jsme ale ani pořádně nevěděli, jaké na desce nakonec skončí.

Debutní CD jste pojmenovali …je to pryč. Co je podle Patheroye Roye minulostí?

Deska je pojmenovaná po písničce, ve které zpíváme o tom, že už taky pomalu stárneme, a ty bezstarostné dny, které jsme si v dětských letech užívali, jsou už dávno tatam. Snažili jsem se ten pocit vyjádřit i na obalu desky. Ten je vlastně takovou recesí na Stalinův pomník alias frontu na maso, který kdysi stával v Praze na Letné. A ten pomník je už taky dávno pryč.

Wanastowi vjecy o sobě v začátcích tvrdívaly, že jsou „máničkami hrajícími punk“, což by se dalo řïct i o vašem kvartetu. Budete se bránit takovému přirovnání?

My si na nic nehrajeme. Jsme duší i srdcem pankáči, i když se třeba někteří z nás tak neoblékají, ale tu muziku máme v sobě. Na druhou stranu jsou lidi, co si na sebe vezmou křivák a vyblejskaný glády a dělají ze sebe strašný rebely, kteří vyřvávají, že nesnáší USA. Pak přijdou domů, pustí si na internetu nejžhavější americký popík a popíjejí u toho colu.

Před Vánoci jste vystoupili spolu se stálicí českého punkrocku E!E na jedné akci v píseckém Divadle Pod čarou. Máte nějakou metu, s kým byste si chtěli někdy zahrát na jednom pódiu?

Ta meta se nám splnila asi právě v Podčáře, protože tam hrajeme strašně rádi a zdejší divácká kulisa je skvělá. A zároveň s kapelou E!E jsme si v tomhle klubu vždycky chtěli zahrát. Jejich kytarista „Bakča“ nám desku produkoval a nazpíval i pár doprovodných vokálů, což je pro nás taky jedna z met, která se nám splnila. Dalším splněným přáním se stal videoklip k písni Prosecká. Klip je ke zhlédnutí na webu a bude se vysílat i ve vybraných hudebních televizích.

Právě v Písku odehrála svůj poslední koncert vaše bubenice. Snad nedala přednost konkurenci?

Monča neboli Monika Literáková nedala ani tak přednost konkurenci, jako začala být časově zaneprázdněná. Proto jsme se dohodli, že za bicími uděláme změnu. Zkoušeli jsme sice pár bubeníků, ale nikdo neměl drajv jako ona. Už jsme to prostě nebyli my a duch kapely se jakoby vytratil. Možná si tedy dáme pauzu a časem situaci nějak vyřešíme.

A nemohl mít na její odchod vliv i pověstný - a někdy až trochu obávaný - dívčí element uvnitř jinak mužského prostředí kapely?

S Mončou se všichni známe dlouho a když jsme zakládali kapelu, chyběl nám bubeník. Ve Štěkni nikdo takový nebyl. Monča se učila rychle a hlavně ji bavilo hrát. Nám to zajistilo určitou image kapely, protože holka za bicíma se často nevidí. Nicméně bych asi lhal, kdybych řekl, že dívčí element v naší kapele nehrál žádnou roli. Jak výmluvně hlásá jedno muzikantské přísloví: Ženská v kapele je vždycky průšvih.

Před nedávnem jste se zúčastnili strakonické přehlídky hudebních nadějí Dudák rock Muzyka, ovšem bez většího úspěchu. Jaké jsou vaše další plány?

Náš výsledek ve zmíněné soutěži neřešíme. Vystoupil jsme tam, protože jsme si chtěli zahrát. Hlasovalo se přímo na koncertě a následně i hlasovacími lístky. Na místě jsme to vyhráli, ale druhá vítězná partička má asi hodně babiček, proto nás tištěnými kupóny brutálně převálcovali. Museli mít z postupu větší radost než bychom měli my. Muzika není o soupeření a pro nás nejsou ostatní kapely konkurencí. A plány do budoucna? Chceme zůstat především dobrá parta uvnitř kapely. Je pravdou, že se teď dostáváme do „turbulentního“ období: vážnější vztahy, práce, starosti. A to se s muzikou občas tříská…

Pavel „P“ Král