Novodobou loutkářskou tradici, kterou o víkendu připomněl 45. ročník Skupových Strakonic, založili před 60 lety ve městě Křešničkové. Alois Křešnička stál u zrodu Loutkářského souboru Radost a byl jeho principálem 25 let. Dalších 25 let po něm vedl Radost jeho syn Ivan. Dvorním autorem souboru byl třetí Křešnička – Josef. Do své násilné smrti stačil napsat 35 krásných her. „Svůj talent rozdával nezištně a v míře až marnotratné,“ řekl o něm jeho bratranec Ivan.

Když Křešničkové z divadla odešli, naštěstí strakonické loutky nezůstaly bezvládně viset v zákulisí ani ležet v bednách. K těm, kteří jim opět vdechli život, patří více než 30 let Petr Pruner. V polovině 70. let ho do loutkového divadla přivedla jeho žena Alenka, v té době volyňská divadelnice, a kamarád Honza. Petr s nimi vešel do loutkárny a už v ní zůstal. Doopravdy ho ale loutky dostaly až po dvou letech.

„Tenkrát jsme dávali pohádku, ve které si tři děti hrály na scéně jako na dvorku. Na jevišti byly popelnice, bedny, klepadlo na koberce, kus plotu a dveře někam. Běžné rekvizity začala proměňovat až dětská fantazie. Popelnice se proměnila v raketu startující do vesmíru, klepadlo s kobercem a hadicí od vysavače ve slona, který s dětmi odkráčel do Afriky zachraňovat slunce, a tak dále,“ vzpomíná. Když malí diváci měli po představení namalovat, co viděli na scéně, nikdo z nich nenamaloval popelnici nebo klepadlo, ale raketu a slona. Malovali fantazii. „Kdyby mezi nimi seděl dospělý, jsem si jist, že by na jeho obrázku popelnice a klepadlo byly. Tehdy mě dětská fantazie uchvátila, chtěl jsem se znovu začít dívat jejich očima, vidět to, co se ze světa dospělých vytratilo,“ říká.

Loutkářská parta

Pruner přišel do loutkářské party za legendárního Aloise Křešničky, prvního principála, kterému všichni důvěrně říkali Aloisek. „Byl to zapálený loutkář, ale už to byl starý pán, na nás strašně milý a hodný, všechny nás jen chválil. S jeho synem Ivanem přišla ke slovu mladá generace. Ivan nás neváhal seřvat, když jsme něco udělali špatně.“

Šťastné období

Nejraději vzpomíná na začátky. „I když byl člověk s prominutím pitomec, nic nevěděl, nic neuměl, ani to, jak se správně drží loutka. Nakonec ale na všechny nadávky časem zapomněl a v paměti mu zůstalo jen to krásné objevování loutkářského řemesla.“

Kdo naučil nejvíc

„Těžko říct, mých učitelů bylo víc. Ivan Křešnička jako režisér, který měl vše do puntíku připravené a přitom nebyl despota, dal na názory ostatních. Po stránce herecké určitě František Kos, jeho hlasová technika byla fantastická. A vodit loutky mě učila Líba Voldřichová. Dodnes slyším to její: Jak to vodíš?! Lítá ti to v luftu, copak to nevidíš?!“

Skupovky dříve a teď

Nejpodstatnější rozdíl je v tom, že dříve bývalo v kraji hodně souborů a přehlídka ve Strakonicích trvala týden, od pondělka do neděle. Dokonce se konaly meziokresní přehlídky, ze kterých se teprve postupovalo na Skupovky. „Bohužel, po revoluci se řada souborů rozpadla. Buď samy, nebo ztratily podporu zřizovatele. Dnes je problém dostat na krajskou přehlídku kvalitní soubor. My jen můžeme děkovat městu a kulturnímu středisku za zázemí a dotace na činnost,“ vysvětluje.

Nejlepší ročník

Tím byly všechny, na kterých soubory zůstaly ve Strakonicích několik dní. Tehdy se stačilo všechno probrat, jeden soubor čerpal zkušenosti od druhého. „Bohužel to zmizelo. Soubory přijedou, odehrají představení, sbalí se a ještě ten samý den odjedou. To je obrovská škoda, že už ani divadelníci nemají v super uspěchané době čas.“

Budoucnost

„Tradice loutkového divadla ve Strakonicích je dlouhá, má dobré základy i publikum, a tak věřím, že přežije každý nečas. A máme pár mladých, kteří vypadají, že vydrží.“

Hraní s bratrem

V Loutkářském souboru Radost jsou dva Prunerové, bratři Jan a Petr. A jak se Petrovi s bratrem hraje? „Kdyby Honza uměl texty, bylo by to dobrý. Ale já je neumím taky, paměť není moje silná stránka,“ usmívá se loutkář, v civilu ředitel jedné strakonické recyklační firmy.

Petr Pučelík