Jako dramaturg a produkční Městského divadla v Českém Krumlově jsem měl tu možnost se s paní Hanou setkat hned čtyřikrát. Dvakrát tomu bylo při představeních divadla Ungelt s inscenacemi Růžové brýle, kde excelovala po boku své herecké kolegyně Zuzany Bydžovské a s inscenací 4000 dnů. Poté při příležitosti představení inscenace Žena Vlčí mák Studia Saint German a naposledy tomu bylo také na prknech Městského divadla v Českém Krumlově, kdy ji mohli naši diváci vidět v představení inscenace Divadla v Řeznické Ještěrka na slunci po boku svého dlouholetého kolegy Jaroslava Satoranského.

Z výše uvedeného vyplývá, že diváci v Českém Krumlově měli možnost paní Hanu vídat poměrně pravidelně.

Vždy rád vítám herce přijíždějící na představení k nám do divadla osobně. Je to u nás takový dobrý zvyk, který většina herců kvituje s povděkem. Snažím se o to, aby se u nás cítili jako doma. Je to i v zájmu kvality představení. Není tomu jinak ani u takových hereckých legend, jakou paní Hana Maciuchová bezesporu byla. To „byla“ se mi píše opravdu z těžkým srdcem a smutkem na duši.

Někdy, když herci přijedou dříve, než je obvyklé, je čas i na krátké povídání, ať už proto, že se osobně velmi dobře známe nebo proto, že někteří jsou sdílní, zvídaví a společenští. Překonávají tím i únavu z dlouhé cesty. Vždy je pak představení o poznání lepší.

Měl jsem to štěstí, že tomu tak bývalo i u paní Hany. Nejkrásnější a nezapomenutelná je pro mě vzpomínka na takový dlouhý téměř hodinový rozhovor před představením Růžových brýlí Divadla Ungelt. Povídali jsme si o divadle, o kterém uměla velmi zasvěceně vyprávět, ale i báječně naslouchat. Povídali jsme si o Divadle Na Vinohradech, ke kterému jsme měli oba silnou osobní vazbu, o tom, že když jsem na DAMU dělal inscenaci Mnoho povyku pro nic s Markem Taclíkem a Lenkou Krobotovou v hlavních rolích, tak Lenka měla na sobě šaty, ve kterých kdysi v Divadle Na Vinohradech ona hrála v té samé inscenaci. Vlastně by jí to mohlo být jedno, ale ona se svojí příslovečnou laskavostí živě poslouchala a vždy báječně replikovala.

Paní Hana byla bez nadsázky přes svou drobnou postavu velkou ženou. Ženou z velkým „Ž“. Vyzařovala z ní obrovská noblesa, laskavost a její odzbrojující úsměv, kterým jako slunce prozářila jakýkoliv prostor, kam vstoupila, inteligence, ironicky humor a moudrost, kterou svou životní cestou posbírala. To vše bylo jasně cítit za každým slovem, které vycházelo z jejích úst, ať už na jevišti nebo mimo něj.

Jako herečku na jevišti ji nemusím hodnotit, bylo by to zbytečné. Doteď si vybavuji, jak si osobně připravovala a kontrolovala před představeními všechny svoje rekvizity, zda je všechno, jak má být. Byl to profesionál každým coulem. Patřila herecky bez diskuze k tomu nejlepšímu, co nám mohlo české jeviště nabídnout. Její práce se slovem byla nedostižná. To co paní Hana uměla pouhým slovem, umí dnes už málo kdo. Její osobnostní herectví se navždy zapíše zlatým písmem do dějin českého divadla, ale také navždy do srdcí všech diváků.

Měl jsem tu čest se s paní Hanou Maciuchovou osobně poznat a jsem za to osudu nesmírně vděčný.

Čest její památce. S úctou Jaromír Hruška