Co může říci antická tragédie, stará dva a půl tisíce let, současnému člověku? Nová inscenace Jihočeského divadla přesvědčí, že víc, než by se na první pohled zdálo.

Jméno Oidipús zajisté patří k těm, které zná téměř každý průměrně pilný student střední školy. Ti šťastnější možná dají dohromady celý mytický příběh o thébském králi, který nevědomky naplní dávnou věštbu, zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, zbylí se spokojí s Oidipovským komplexem, společenskými časopisy značně zprofanovaným termínem Sigmunda Freuda.

Sofoklovu klasickou tragédii se šéf jihočeské činohry Martin Glaser rozhodl nastudovat v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že se v souboru nachází správný představitel Oidipa. Tím se stal Jan Hušek, který postavě krále, sveřepě odhalujícího temno vlastní minulosti, vtiskl mladickou energii a prudkost. Jeho výstupy patří od začátku k nejexpresivnějším, balancují mnohdy na hraně afektovanosti a v první třetině hry, kdy se klubko osudu teprve rozplétá, kontrastují  s uměřenějším Kreóntem Ondřeje Volejníka či Iokasté Věry Hlaváčkové. Později, ve chvílích prozření, kdy si Oidipús uvědomuje sílu osudu a marnost svého boje s ním, je ale Huškova interpretace podtržená fyzickou akcí velmi strhující.

Působivá Iokasté

Velmi dobré výkony podala i zbylá pětice herců. Ti jsou neustále na scéně a za pomoci jednoduchých a čitelných převleků vstupují a vystupují z plynoucích obrazů. Mění se v další postavy tragédie či chór, hodnotí a posunují takřka detektivní děj, který se minutu po minutě stává děsivějším a temnějším. Velmi působivě je ztvárněna Iokasté, kterou plasticky vymodelovala Věra Hlaváčková; její postava prošla od počáteční sebejistoty a nedůvěry k věštbám k bolestnému poznání, vyjádřenému více gesty a mimikou než slovy.
Celá hra je značně emocionálně vypjatá, z některých scén však téměř mrazí. Drásavé je třeba setkání Oidipa se slepým věštcem Teiresiem či pastýřem, původcem všech tragických náhod (obě postavy ztvárnil Petr Šporcl).

K nejpůsobivějším výstupům celé hry náleží několikaminutový monolog Bibiany Šimonové, z něhož se divák dozvídá o sebevraždě Iokasté a Oidipově oslepení jehlicemi. Mohutný dopad slov umocňuje následující scéna se spouštěním skel, v níž celá hra hrůzně graduje – její přesný popis se ale nesluší vyzradit, případný divák by přišel o jeden z vizuálně nejsilnějších momentů.

Jan Hušek jako Oidipus v nové inscenaci Jihočeského divadla.

Na nové inscenaci Jihočeského divadla je patrné, že byla promýšlena dlouho a do nejmenších detailů. Režisér Martin Glaser si vždycky potrpěl na zajímavé vizuální řešení, v případě Oidipa jej ale společně s Nikolou Tempír dotáhl do nejmenších detailů. Industriální prvky, vzbuzující dojem opotřebení a zániku, těžké neforemné kostýmy i zpomalené černobílé dotáčky, které se promítají na plátno ve středu jeviště, svými odstíny šedi podtrhují temnost Sofoklova mistrovského kusu. A přenášejí příběh do jakéhosi nadčasového prostoru, neustále se opakující smyčky mezi mýtem a skutečností, antikou a současností. Syrovost scény zvýrazňuje i zvuková kulisa – nepříjemné zvuky připomínající chod továrních strojů. Jen v klíčových okamžicích tyto ruchy střídají velebné tóny hudby.

Martin Glaser nevyužil ani jeden ze dvou nejrozšířenějších překladů (Ferdinand Stiebitz a Jan Skácel), ale sáhl po přebásnění Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Společně s dramaturgyní Olgou Šubrtovou z něj vymáčkl nejsilnější a stále aktuální koncentrát – úžas nad nahodilostí bytí a nemohoucnost se proti ní vzepřít. Z úst herců tak zaznívá krásně květnatá, ale složitá čeština, která vyžaduje po celých 90 minut hry neustálé soustředění. Jihočeský Oidipús je náročným dílem pro rozum, srdce i smysly a vyžaduje od diváků i herců maximální nasazení. Pokud na tahle pravidla všichni zúčastnění přistoupí, dostane se jim silného zážitku, který je bude opouštět jen zvolna.

Hodnocení Deníku: 90%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička