Ať je umělecký život toho kterého autora sebevíc komplikovaný a spletitý, téměř vždy opisuje základní vývojový oblouk, jenž je společný všem. Každý tvůrce jednou dojde do bodu, kdy mladistvý elán spojený s jistou formou přechytralosti a spekulace vystřídá zkušenost a zralost. Technickou složitost a mnohomluvnost pak nahradí zjednodušení prostředků a myšlenková i výrazová jasnost. Tak jako se to stalo mnoha rockerům, například členům Beatles či Genesis, můžeme podobnou tendenci vystopovat i v tvorbě píseckého rodáka Romana Dragouna. Jeho nová sólová deska Piano je svým komorním a písničkářským charakterem na míle vzdálená umělcovým začátkům v artrockových 70. letech, svojí atmosférou je ale v lecčems překonává.

Album obsahuje 15 písní, z nichž většina se již objevila na předcházejících Dragounových deskách. Starší kousky včetně hitu z časů Progresu 2 Že tvých vlasů v ní se dotýkám sjednocuje nové aranžmá. Komorní a akustické pojetí, jež tvoří pouze zpěv a klavírní doprovod Romana Dragouna, převádí původně rockové skladby do pocitově intenzivnější šansonové polohy. Jedinou novou skladbou je závěrečné Poslední ráno. Hudbu, jejímž autorem je ve všech případech samotný interpret, doplňují texty Milana Prince, Vladimíra Čorta, Františka Romana Dragouna a Zuzany Michnové.

Ačkoliv by Piano mohlo kvůli skromnému obsazení a všeobjímající tmavé mollové náladě na první poslech působit trochu monotónně, hlubší poznání odhalí řadu rozdílů na úrovni detailu. Klavírní doprovod je přitom ale často velmi podobný – převažuje rozkladová akordika, kterou jen občas rozčeří výraznější rytmizace se synkopami a jemná hra ornamentů, trylků a průtahů. Vše je jinak velmi konsonantní, tonální, jednoduché.

Status sólisty dává Dragounovi svobodu, již může zúročit především kreativnější prací s výrazovými prostředky, jakými jsou dynamika a agogika. Písně, jako již zmíněná Že tvých vlasů v ní se dotýkám nebo Kronikář, které byly dříve spoutány přesnou rockovou rytmikou, na Pianu více swingují, dýchají; tam, kde kdysi vládl pevný beatový řád, nastupuje působivé vlnobití hlasitostně a tempově kolísajících slok a frází. Fakt, že Dragounovi není cizí jazzový feeling, potvrzují i drobné chromatické sólové vyhrávky ve smutné písni Sami.

Hlas mu zraje

Předností Romana Dragouna byl vždycky zpěv, což platí i na novém albu. Jestliže klavírní doprovod posluchače potěší řadou pozoruhodných nuancí, vokální složka zaujme v celé své šíři. K nejhezčím momentům v tomto směru patří hybnější, veselejší a trochu ragtimeová Že tvých vlasů v ní se dotýkám s pěknou scatovou partií v závěru.

Skrze komorní provedení klasické skladby, jež poprvé vyšla na začátku 80. let, má posluchač možnost sledovat proměny a zrání Dragounova hlasu. Ten již nemá takovou ostrost a jasnost, jakou slýchali posluchači Progresu či Futura před více než 20 lety, zato se rozšířily jeho výrazové možnosti v šansonovém projevu. Výborné jsou například expresivní vyšší rejstříky s přechodem k falzetu, jež svým cítěním místy připomínají Ray Charlese. Dragounův hlas jinak získal na hloubce, z hlediska barvy ztmavl a je mu třeba přiznat přesvědčivost ve vyprávění. Také platí, že Dragoun je jedním z mála domácích zpěváků starší generace, kteří mají smysl pro bluesovou a soulovou koloraturu, což nová deska potvrzuje.

Podstatnou složkou Piana jsou logicky i texty, které mají opravdu silný náboženský charakter. Přičteme-li funkční skromnost hudebního zpracování a výrazu, Dragounova nová deska by mohla být úspěšným zástupcem v přihrádce duchovní minimalismus – kategorie jinak známé ze světa vážné hudby.

Hodnocení Deníku: 70%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog