Na zlatou medaili nečeká Věra Čáslavská sama.  Po její levici stojí sovětská gymnastka Larisa Petrikovová. Obě se dělí o první místo za prostná. Dva měsíce po 21. srpnu si na Olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 s československou gymnastkou pohrál osud. Dvě vlajky, jedna s modrým klínem, druhá se srpem a kladivem.

„Byla jsem tak strašně ráda, že začali hrát jako první československou hymnu," vzpomíná Věra Čáslavská. Hned při prvních taktech sovětské hymny vyslala jedna z nejlepších sportovkyň 20. století do světa vzkaz. Všichni si ho pamatují jako tichý protest. Hlava skloněná  k podlaze a soustředěný pohled do země, ve kterém se skrývala veškerá nenávist a pohrdání okupanty.

Festival dokumentárních filmů Jeden svět si v Táboře nemohl přát inspirativnější začátek. Snímkem Věra 68 pokračuje Olga Sommerová
v práci na téma totalita. „Heslo festivalu je snášenlivost a tolerance. Ale v okamžiku, kdy se vyskytne tyran, je povinností skutečného občana postavit se proti a nenechat se koupit. Pokud to nebudeme dělat, skončíme hrozně zle," promlouvala známá dokumentaristka k divákům, kteří s autorkou o filmu besedovali. A na tichý protest nemohla zapomenout.

Sehnat záběr tichého protestu byl obrovský problém, protože v Československé televizi ho z politických důvodů zničili. Sommerová jej zkoušela sehnat i v Mexiku, ale bez úspěchu. Bez tohoto záběru si dokázala celý dokument jen těžko představit. Ani nejpozornější divák
v ten silný okamžik nepozná, že ho právě podvedli. Záběr tichého protestu, který diváci ve filmu Věra 68 vidí,  je ve skutečnosti jen střihačským trikem. „Na původním záznamu nebyl ten moment, kdy Věra dává hlavu dolů, ale pouze ten, kdy jí zvedá. Ve střižně nám obraz otočili, udělali šup a měli jsme Věru zvedající hlavu," rozesmála diváky Olga Sommerová.

Věra Čáslavská jako šestadvacetiletá gymnastka v červnu 1968 při přeskoku na mistrovství ČSSR.

Práva na záznam, která byla velice drahá, vlastní Mezinárodní olympijský výbor. Jeho předsedu žádala Věra Čáslavská, zda by mohli záběr použít do filmu zdarma. Souhlasil, ale fyzicky ho stále neměli. Nakonec pomohla náhoda. Reportér BBC, který dělal s Věrou Čáslavskou rozhovor,  chtěl i nějaké fotografie.

„Když spolu mluvili, vyšlo najevo, že v archivech BBC je záběr schován. Sama jsem mu fotky skenovala a při posílání jsem omylem zapomněla na tu, kterou chtěl nejvíc. Když si o ni napsal, odpověděla jsem mu, že ji vyměním za záznam tichého protestu," usmála se Olga Sommerová, pro kterou byl největší překážkou nedostatek archivních materiálů z olympiád v Japonsku a Mexiku.

I přes obtíže se shromažďováním historických záběrů vytvořila Olga Sommerová dílo, které sama nazývá příběhem hrdinky. Hlavní motivací jí bylo představit trochu zapomenutou statečnou ženu, která svůj národ reprezentovala a získávala mu slávu. „Později ji režim zašlapal do země. Prožila dvacet let beznaděje, kdy nemohla pracovat a zúročit své jméno," vyprávěla 63letá dokumentaristka s neskrývaným citem v hlase.

Během natáčení vzniklo mezi oběma ženami silné pouto. Olga Sommerová říká, že si své hrdiny vždy zamiluje a s Věrou Čáslavskou jsou  nyní jako rodné sestry. „Jsem ráda, že jsem ten film mohla dělat, baví mě práce s archivními materiály. V poslední době jsem hodně natáčela o obou totalitách, mám ty režimy hluboko v sobě. Vyrovnávám se s tím tak, že o nich točím,"  loučila se v zaplněném sále táborské školy Bernarda Bolzana.