Dnes ho široká čtenářská veřejnost miluje zejména pro jeho historické romány s kriminálními zápletkami.

Přál jste si už v mládí stát se spisovatelem?
Jako student jsem psal povídky. Chtěl jsem s nimi prorazit v literárních časopisech. Posílal jsem je například do titulů Host do domu, Tvář, Plamen. Jednou jsem ji dokonce poslal do deníku Mladá fronta.
Tehdy tam byl lektorem Ladislav Smoljak. Ten na ní zareagoval pro mě sice povzbuzujícím dopisem, ale s dodatkem, že na sobě musím ještě zapracovat.

Chtěl jste studovat žurnalistiku, nebo divadelní režii. Uskutečnil jste si tento sen?
Moji rodiče byli prozíravější. Abych prý v Praze nezvlčil, neběhal jen za děvčaty a neholdoval alkoholu, musel jsem si vybrat ze dvou vysokých škol, které tenkrát byly v Českých Budějovicích. Dnes jsem zemědělský inženýr. Nikdy jsem se této profesi nevěnoval.

Při studiích na zemědělské fakultě jste literárně nelenil a založil tam časopis Dialog.
A protože jsem ho i redigoval, opět jsem si do něj vložil tu svoji první povídku, ale už trochu poupravenou. Po jejím zveřejnění se zvedla vlna zájmu o mou osobu. Převzala ji tenkrát Jihočeská pravda a dokonce ji vysílal i rozhlas. To byl rok 1965 a já jsem vstoupil do literatury. Jako redaktor jsem začal pracovat v Jihočeské pravdě, pak v Praze v Zemědělských novinách. Jelikož jsem neměl v Praze kde bydlet, tak jsem se oženil. Manželství nám vydrželo dodnes. Máme jednu dceru a tři vnoučata.

Kdy jste napsal svou první knihu?
Jednou jsem si odskočil z redakce na pivo a potkal jsem kamaráda Karla Hvížďalu. Tenkrát redigoval edici Objektiv, která veřejnosti představovala různé lidské profese. Shora dostal nařízeno, aby někdo napsal knihu o zemědělství. Po třetím fernetu jsem mu na to kývl a tak přišla na svět kniha Uživí naše planeta lidstvo? Vyšla tenkrát v nákladu 20 tisíc výtisků.

Pak jste vydal knihu z lesního prostředí Člověk a les. Následovat měla kniha o klimatu. Proč jste ji nenapsal?
Tenkrát tchýni vypadla naše dcerka z kočárku. Naštěstí se to obešlo bez zranění. Rodina u mě byla vždy na prvním místě. Přestal jsem po dobu následujících deseti let psát knihy. Pracoval jsem pouze jako redaktor.

Kdy vám psaní začalo chybět. Co odstartovalo vaši další literární etapu?
Zase to byla náhoda. V roce 1991 jsem se potkal s bývalým kolegou, který si založil vlastní nakladatelství. V té době jsem pracoval jako parlamentní zpravodaj. Požádal mě, abych pro něj začal psát o tehdejších lustračních aférách. A tak vznikla po delší pauze má další kniha.

Už od mládí jste se zajímal o českou historii. A od roku 2000 vstoupila historie i do vašich románů. K těm prvním patřily Záhady českých dějin.

Nejsem žádný Jirásek. Nestačilo mi psát jen o historii, tak jsem příběhy začal propojovat s detektivní zápletkou. Aby byly tyto knihy pro čtenáře zajímavé, věděl jsem, že hned na první stránce je musím upoutat mordem, nebo sexem. První knihou bylo Tajemství královnina zpovědníka, pak už následovaly romány s příběhy Jakuba Protivi z Protivce. Právě dopisuji román, který je pokračováním příběhů soudce Melichara.

V prosinci 2017 převzal Jan Bauer od agentury Dobrý den certifikát za vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Je nejplodnějším českým autorem. K dnešnímu dni napsal 172 knih.