Pořadatelé sobotní Stodoly Michala Tučného měli dvojí důvod k oslavám. Letošní ročník byl desátý a šedesátku by býval oslavil nekorunovaný král české country hudby Michal Tučný. O tom všem si povídáme s hlavní pořadatelkou a zpěvákovou nevlastní dcerou Gabrielou Novotnou.

Jak si zpětně vybavujete život s Michalem Tučným?

Já jsem se setkala s Michalem Tučným, mým nevlastním otcem, až v šesti letech. Bylo to takové zvláštní setkání. Já jsem se styděla jeho, on zas nevěděl, jak na mě. Přesto na něho vzpomínám jako na úžasného tátu. Nezasahoval do výchovy razantním způsobem a mezi nás, ženské, se zbytečně nepletl. Ale když už bylo třeba zasáhnout, uměl bouchnout pěstí do stolu.

Máte možnost ho vidět v různých televizních vzpomínkových pořadech.

Když ho vidím v televizi, vybavují se mi živé vzpomínky. Stačí k tomu třeba detail, jeho náramek na ruce. V tu chvíli ho neberu jako zpěváka, ale spíš jako člověka, se kterým jsem vyrůstala. A musím říci, že když se do těch společných let vracím, stýská se mi.

Kolem písničky Koukám, jak celá země vstává, se traduje se, že tohle Michal Tučný nikdy ani prožít nemohl. Protože nevstával tak brzy.

Táta žil takovým tím klasickým muzikantským životem. Domů se vracel ve dvě ve tři hodiny ráno. Podle toho, kde hráli. Proto také dlouho spal. Vzpomínám si, že když jsme se vraceli jako děti ze školy, naši ještě spali, protože máma pracovala v divadle. Takže u nás to bylo trošíčku jinak, než v jiných rodinách. Když se vrátím ještě ke vzpomínkám, tak táta rád vyřizoval úřední záležitosti, rád chodil třeba na poštu. A to ho strašně bavilo. I když to bylo úplně něco jiného, než jeho povolání. Samozřejmě, že také odpočíval, hodně třeba četl. Měl sice chalupu, ale kutil to nebyl. A když něco vlastnoručně vyrobil, vyprávěl o tom nejméně tři roky.

Jaká byla spolupráce s textařem Zdeňkem Rytířem? Namátkově si připomeňme písně Báječná ženská, Poslední kovboj, Prázdné nádraží, Rád se brouzdám rosou, Tam u nebeských bran.

Oni byli naprosto sehraná dvojka. Měli se rádi. Myslím, že tihle dva lidé se měli ve svém životě potkat. Písničky, které Zdeněk Rytíř napsal, tátovi naprosto seděly.

Co by asi řekl, kdyby dnes viděl tolik svých příznivců v Hošticích?

Kdyby tu teď byl? Byl by naprosto šťastný. Vůbec by asi netušil, kolik nadšených posluchačů má. A divil by se, do jakých rozměrů se Stodola rozrostla. Mrzí mě to, že se toho nedožil. Protože si myslím, že je vlastně doceněný až po smrti. Ale mě to těší . . . za něj. Bylo to zvláštní. Táta byl celý život svým způsobem pokorný k divákům. I když měl plné sály, nebyl si nikdy jistý úspěchem. Když měl novou písničku, bál se, jestli se bude líbit posluchačům.

Když jsme u oslav, měl je rád?

Oslavy svých narizenin mít nemusel. Bral je jako věci, které přicházejí a odcházejí. Nepamatuji se, že bychom něco slavili. Až v pozdějších létech slavíval v kruhu rodinném kulatiny.

První a desátá Stodola. Jak se začínalo a jaké to je dnes?

Když byla první Stodola, bylo mi třicet jedna let. Zkraje jsme byli nadšenci, kteří netušili, do čeho jdou. I když nás už tehdy překvapilo, kolik lidí přijelo. Ale v dalších ročnících začali jezdit v daleko větším počtu, tak jsme se o ně museli postarat, zajistit jejich bezpečnost. Na všechno existují nějaké předpisy, které se musejí dodržovat a náležitosti k nim zařizovat. Ale při tak obrovských akcích to jinak nejde.

Kolik třeba máte lidí „k ruce“, myslím organizátorský tým?

Když nepočítám několik bezpečnostních agentur, které máme najaté, tak to odhaduji tak na sto padesát lidí. Automatická je i přítomnost zdravotníků, hasičů a podobně. Připravit to všechno kolem, koncertní podium, techniku a všechno s tím spojené, je taková fabrika na dva dny jednou za rok. S každým ročníkem se začíná znovu a znovu. I když lidé, co vše připravují, už všechno znají, stane se, že se na něco zapomene, něco nefunguje…

Máte nějakou odezvu od diváků?

Určitě. Potkávám se tu s nimi. Píší nám maily. Je tu spousta lidí, kteří sem přijíždějí každý rok. Ale narůstá i počet těch, kteří tu jsou podruhé, poprvé.

Proč právě Stodola a Hoštice?

Táta tu kdysi koupil chalupu, měl to tu měl rád, je tady pohřbený, tak je prostě Stodola tady.

Podle čeho sestavujete program?

To není tak jednoduché. Musíme přihlížet k tomu, aby se tu všem líbilo. Pravdou je, že současnou mladou generaci country styl netáhne, ale jezdí sem také. Hodně tu jsou třeba celé rodiny. Co se týká výběru kapel a zpěváků, je to trošku problém. V téhle zemi není moc kapel a zpěváků country. Ale za těch deset let jsme tu už měli celou plejádu zpěváků. Nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by řekl: já tam nepojedu. Letos tu máme například kapelu, která se skládá z patnáctiletých až osmnáctiletých kluků. Country nehrají, ale chtěli jsme jim dát příležitost se ukázat.

Co příští ročník?

Zatím žijeme přítomností. Při přípravách na každý další ročník vycházíme až z toho, jak dopladl ten předchozí, kolik přijelo lidi, jak jsme finančně vyšli. Takovéto akce nejdou dělat bez peněz sponzorů. Stodola je koncertování v přírodě, počet diváků je pokaždé tak trochu sázkou do loterie. Počasí je alfa a omega všeho. Poslední tři ročníky jsme měli na počasí smůlu.

Uvažujete o tom, že by jednou dostala Stodola ještě přídomek - mezinárodní?

Pochopitelně, že o tom uvažujeme. Ale všechno záleží na penězích. Pokud si sem budeme chtít pozvat nějaké světové špičky country, musíme ale mít na jejich zaplacení, protože tam je to trochu o jiných financích.

Co vy a zpěv, popřípadě skládání hudby nebo psaní textů?

Nezpívám. Pravdou je, že jsem jako puberťačka hrála na kytaru lépe než táta. Ale naši si mě dobírali stylem Gábi zazpívej, Gábi zazpívej. Tak jsem přestala. Nechytlo mě ani skládat písničky. Zůstalo mi akorát to, že pořádám festivaly. Máme grafické studio, navrhujeme obaly na CD, takže se v této branži a mezi umělci pohybuji stejně.

Končí jedna Stodola, kdy začínáte kontaktovat první zpěváky do té příští jedenácté?

Na podzim.