Letošní rok je pro fotografa Jana Vávru tak trochu mimořádný. Jednak nedávno oslavil významné životní jubileum 60 let a jednak se konají tři výstavy z jeho bohaté fotografické tvorby. V současné době to je výstava portrétů v Divadle Pod čarou a na květen další výběr z Vávrovy autorské tvorby chystá Prácheňské muzeum. Až do 10. března měli návštěvníci možnost vidět v Malé galerii Sladovny výstavu mimořádných uměleckých fotografií nazvanou V kořenech domu. A právě o této výstavě byl začátek rozhovoru s Janem Vávrou.
Fotografie vznikaly v době, kdy písecká Sladovna byla opuštěným a ne příliš vábným objektem. Co vás sem přitahovalo?
Poprvé jsem do Sladovny přišel v roce 1995, kdy jsem pracoval na Městském úřadu Písek. Tehdy se tady skartace nepotřebných dokumentů dělala tím způsobem, že se materiál nanosil do Sladovny a spálil v kotli.
Měl jsem tak příležitost si celou budovu prohlédnout. Nesmírně mě oslovila a doslova jsem zahořel touhou si tady něco vyfotografovat. Chodil jsem po budově i o víkendech a důkladně se s ní seznamoval a promýšlel jsem si možnosti fotografování.
Nabízely se tady úžasné scenérie. Budova byla v neutěšeném stavu, střecha občas propršela, v některých oknech chyběla skla, schodiště bylo místy hodně narušené, takže bylo i nebezpečné se tady pohybovat. Nicméně to jsem pominul, protože mě lákaly ty neopakovatelné scenérie. Chodil jsem sem s přestávkami téměř dva roky a začal jsme si dávat dohromady cyklus fotografií. Ani jsem tenkrát nevěděl, jestli se budu držet nějaké koncepce, nebo jestli budu fotografovat jen tak. Pravda je taková, že spousta námětů začala potom vylézat sama.
Víte alespoň přibližně, kolik fotografií jste v prostorách Sladovny pořídil?
Přesně to spočítané nemám, ale byly jich stovky. Ovšem dost jsem jich nepoužil a dodnes zatím nebyly publikovány. Některé bych ani nezveřejnil, protože nezapadají do koncepce. Dlouze jsem vybíral, až jsem vybral čtyřicet reprezentativních fotografií.
Podle doby vzniku soudím, že tehdy šlo o analogové fotografie.
Samozřejmě, tehdy ještě digitál nebyl k dispozici, takže všechny snímky byly dělány analogovou středobodovou technikou.
Vracíte se dnes ještě k této klasické technice?
Nevracím, už jsem zcela přešel na digitál.
Je to proto, že digitál je pro fotografa snadnější technika, nebo máte i jiné důvody?
Když jsem se seznámil s digitální technikou, sám jsem s překvapením zjistil, že mě činí velmi svobodným, a mohu ji využívat, nikoliv zneužívat. Využívat způsobem, který je pro mě důležitý a žádoucí. Soubor vystavený ve Sladovně je také zdigitalizovaný z naskenovaných negativů. Takže fotografie jsou sice digitální, ale mají analogový původ. Myslím, že ani nejde o to, jakou techniku jsem použil, ale důležitý je výsledek a cesta k němu není tak podstatná.
Dlouhá léta patříte k vyhledávaným a uznávaným fotografům. Jaké byly vaše úplné začátky? Jak jste se vůbec k fotografování dostal?
Na to si vzpomínám velmi dobře. Bylo mi patnáct šestnáct let, v té době jsem bydlel s rodinou kousek od Prahy v Černošicích a učil jsem se uměleckém zámečnictví. Na škole byly jedním z předmětů základy fotografování. To mě naprosto uhranulo. Když jsem viděl, jak vzniká obraz a pedagog nám vyložil, jak s ním máme nakládat, bylo to pro mě něco úžasného. Potom nám rozdali fotoaparáty a vydali jsme se do přírody fotografovat. A tehdy jsem si řekl: tohle bych jednou v životě chtěl dělat.
Před tím jste s fotoaparátem vůbec nepřišel do styku?
Představte si, že vůbec ne. Fotografování, to byla pro mě taková záhadná skříňka a vůbec jsem netušil, že tento proces jednou budu ovládat. Ale v mých dětských letech bylo pro mne podstatné setkání s úžasným člověkem Vilémem Hecklem, kterého možná veřejnost zná z mnoha publikací jako vynikajícího horolezce a fotografa. Byl to náš soused v Černošicích, měl jsem příležitost vidět jeho nádherné fotografie přímo v jeho domě. Byl to člověk, který toho moc nenamluvil, za něj hovořily fotografie.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete profesionálním fotografem?
Když jsem v roce 1997 odešel z městského úřadu. Začínal jsem ve fotokroužku, který při tehdejším závodním klubu Jitexu vedl Zdeněk Indra, se kterým jsme se museli nedávno navždy rozloučit. Já mu děkuji i na věčnost, protože právě on přispěl o tomu, že jsem přišel mezi báječnou partu lidí. Ve fotokroužku jsem získával nové znalosti a zkušenosti.
Za největší přínos z tohoto období považuji to, že závodní klub tehdy nabíral lidi, kteří chtěli studovat Fotografický institut v Opavě. Já jsem se přihlásil a udělal jsem dobře. Bylo to nejhezčí období mého života. Bavilo mě studovat a myslím, že výsledky se dostavily. Dodnes udržuji velmi přátelské kontakty s tehdejšími spolužáky. Znám se i s managementem, zkrátka tato škola mě správně nasměrovala.
Náměty vašich fotografií, alespoň z mého pohledu, se s léty vyvíjejí. Co jste rád fotografoval v začátcích a co nyní?
Je to pravda, vývoj je tady patrný. Pokud to můžu sám na sobě vysledovat nebo objektivně pojmenovat, tak v letech učňovských to bylo opojení krajinou a přírodou, občas jsem vyfotografoval některého kamaráda a tím to končilo. Bylo to spíše takové koketování s technikou fotografie. Dá se říci, že seriozně fotografovat jsem začal po skončení opavského institutu. V roce 1988 jsem absolvoval a potom jsem dělal nepovinný třetí nástavbový ročník. V té tobě už škola připravovala kompilační výstavy studentů a my jsme už tehdy měli výjimečnou příležitost vystavovat v zahraničí. A to nejen v Evropě, ale i na jiných kontinentech. To bylo velmi přínosné. Teprve potom přišly vlastní autorské projekty.
Jak potvrzuje současná výstava v galerii píseckého Divadla Pod čarou, děláte také portréty. Ve městě se traduje, že častým objektem je básník Petr Jiřík. Co je a tom pravdy?
Odpověď je jednoduchá, tento nesmysl někdo napsal do wikipedie a je to tam pořád. Fotografoval jsem ho několikrát tak, jako všechny své známé a přátele. Ale rozhodně se na něj nespecializuji a Petr Jiřík nemá v mé portrétní tvorbě žádnou dominantní roli.
Ještě připomenu, že výstava portrétů v Podčáře je záležitost více otevřená veřejnosti, zatímco co fotografie ve Sladovně byly spíše introvertní.
Děláte fotografie na přebaly zvukových nosičů i pro turistické prospekty. To je na zakázku, nebo spíše něco nabídnete sám?
Velmi rád dělám obálky pro hudební nosiče, protože hudba neodmyslitelně patří k mému životu. Bez hudby by, myslím, nejen můj život byl pustý a prázdný, takže hudba je neoddělitelnou součástí života. Fotografie na přebaly nejsou zakázky, které bych dělal pro peníze. To je pro přátele hudebníky, se kterými se znám a dobře si rozumíme. Spolupracuji hlavně s Romanem Dragounem a dalšími.
V Písku a v celém regionu byla a je v poslední době řada výstav fotografií z cest po cizích zemích. Nevydáte se také na nějaký „fotovandr"?
V současnosti se otevřely zcela nové možnosti a lidé, kteří mají chuť a odvahu, se mohou vydat i do velmi vzdálených zemí a na místa donedávna ještě člověku nepřístupná. Mohou tady nejen fotografovat, ale i poznávat tyto lokality. To samozřejmě také prověří schopnosti člověka, jak si dokáže v určité situaci poradit. Má to svoji cenu, především dokumentární a jde také o významné výtvarné počiny.
Nejsem úplně tento cestovatelský typ. Sice cestuji rád, ale fotografie z cest rozhodně nepatří k vrcholům mé tvorby, jsou spíše do rodinného alba. Nemám potřebu, když jednu například do Itálie, přivézt spoustu snímků z míst, která fotografovalo mnoho jiných lidí přede mnou a možná i líp. Ani naturelem tomu nejsem uzpůsobený, myslím, že bych neuměl pracovat s lidmi na ulici, jsou tu i jazykové bariéry. Takže fotografie z cest ponechávám šikovnějším.
Nosíte teď v hlavě nějaký větší projekt?
Letos mám obrovské množství práce s přípravou a uspořádáním tří výstav. Vyvrcholením výstavní činnosti bude květnová bilanční výstava v chodbě muzejní knihovny. Co se týká nových projektů, chci se ještě vrátit ke statické fotografii a dále chci pracovat na cyklu, který jsem již začal ve slévárně bývalých vodohospodářských strojíren. Je to sice ne příliš vábné prostředí, ale na druhé straně je to příležitost fotografovat jinak.
Učíte na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Co vštěpujete studentům, že je pro fotografa důležité nebo dokonce nejdůležitější?
Vedu tam semináře, což jsou vlastně pracovní schůzky. Učíme se vzájemně komunikovat. Nezastávám takový ten autoritářský přístup, kdy by studenti museli poslechnout ve všem, co řeknu. Jsem velmi otevřený ke komunikaci. S mladými rád spolupracuji a velmi rád vyslechnu jejich názory a jejich postoje a především vnímám jejich invenci. Snažím se jim říkat, že vždycky není nejdůležitější jenom cíl, ale důležitý je také přístup k tématu, který ztvárňujeme, jak se k němu postavíme.
Je dobře si uvědomit, že určitá dávka zdravé pokory slouží kvalitě díla. O tom není pochyb. Chci ještě říci, že přílišná ambicioznost, akční dynamika, která je v současnosti všude kolem nás, chce určitý distanc. Měli bychom umět zvolnit, šlápnout na tu pomyslnou brzdu a někdy i zastavit. Rozhodně je třeba o věcech přemýšlet a zkusit si klást ot