Bývalí i současní hráči hokejové „Nektarky" se před dvěma týdny, v sobotu 25. ledna, sešli při příležitosti nedožitých sedmdesátin jejích zakladatelů Josefa Beníška a Alexandra Rypla. Organizátorem setkání byl Václav Králíček.

Jak vznikla myšlenka na toto setkání?
Zrodila se na konci loňského roku. S hráči ze starší generace jsme se dohodli, že bychom se mohli sejít a zavzpomínat na staré časy, když jsme v devadesátých letech začínali. Několikrát jsme se sešli a mě napadlo, že oba zakladatelé Pepa Beníšek a Saša Rypl, kteří už mezi námi nejsou, mají v lednu kulaté narozeniny. Vzal jsem to tedy za své a pozval pár lidí z doby, kdy se začínalo, asi pětadvacet jmen. Ale když jsem nad tím zapřemýšlel, zdálo se mi nefér nepozvat ty, kteří hrají v současnosti. Nakonec jsem dal dohromady pětaosmdesát jmen. Výsledek je takový, že se nás sešlo kolem sedmdesáti.

Nikdy v minulosti se tedy všichni, co měli kdy co dočinění s „Nektarkou", v takovém počtu pohromadě nesešli?
Ne, nikdy. Scházeli jsme se jen pravidelně po hokeji, ale takto opravdu nikdy.

Setkání bylo tedy pojato jako možnost, aby se třeba znovu potkali lidé, kteří se neviděli
 i několik let?
Prvotní je to, že jsme zavzpomínali na narozeniny Pepy Beníška a Saši Rypla. To je hlavní myšlenka. Tou druhou je pak právě vámi zmiňované setkání lidí, kteří se dlouho neviděli a určitě si mají co říci. Jsem z toho nadšený, že se to povedlo v takové šíři. K nahlédnutí je i kronika, kterou se mi podařilo dát dohromady.

Uvažujete o tom, že byste podobnou akci uspořádal znovu?
Do budoucna bych chtěl při nějaké příležitosti opět něco takového udělat. Ale možná spíše v létě, venku. Sejít se někde na terase nebo upéct prase…

Zabrousím teď do historie. Jak vlastně vznikla tradice souboje Ryplovci – Beníškovci?
Byl to spíše hec. Když jsme začínali, prostě jsme si jako parta lidí objednali termín na zimáku. Řeklo se jen: „Přijď, v sobotu je hokej." Hokejky jsme rozházeli jako na rybníce, na dvě strany. Takto jsme hráli tři roky, jednou za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc, to už přesně nevím. Pak se hrálo proti jihočeským novinářům, kteří chtěli soupeře. To bylo v roce 1993. Když jsme přemýšleli o názvu, napadla nás Nektarka, podle piva. První zápas skončil slavnostně 10:10. Jediný, kdo pak proměnil samostatný nájezd, byl Franta Kučera a byl slavný. Dál jsme se scházeli a postupně se to vyvinulo tak, že každý chtěl hrát s někým. Až jsme se domluvili, že od příštího ročníku budeme hrát proti sobě dvě party
 a budeme si počítat vzájemnou bilanci zápasů. To byl prvopočátek toho, že jsme začali mezi sebou soutěžit.

Podle čeho se určovalo, kdo bude hrát za Ryplovce a kdo za Beníškovce?
Ze začátku, když přišel někdo nový, byl dotyčný většinou přiřazen k tomu týmu, který měl zrovna méně hráčů. Pak to tak buď zůstalo, nebo někteří nastoupili za oba týmy. Nakonec to dospělo k tomu, že právo přivést si nové hráče měli jen kapitáni. S tím, že s tím všichni budou souhlasit.

A jak je to s „Nektarkou" nyní?
Hraje se pořád, pravidelně jednou za dva týdny. Letos se hraje jubilejní 20. sezona. Na soupisce za obě mužstva je pětadvacet hráčů, organizátorem je Standa Sedláček. Současní hráči jsou větší hokejisté, než jsme byli my. Už je to opravdu hokejový zápas. My jsme to brali spíš jako hec, ale také byla zranění. Největší problém byl vždy 
s gólmany, protože ten když řekl, že nepřijde… Brankářů se vystřídalo asi 115. Jednou jsem byl v brance i já a místo lapačky jsem měl beranici. Výstroj jsem neměl.

Tradice soubojů tedy přetrvá?
Myslím, že nikdo končit nehodlá. Nemám žádný signál o opaku.

Na závěr ještě řekněte – patřil jste mezi Ryplovce, nebo Beníškovce?
Byl jsem velký kamarád
 s Pepíkem Beníškem, znám ho odmalička. U mě nebylo pochyb, za koho budu nastupovat. Pravidelně jsem začal hrát v roce 1994 až do roku 2004. Pak jsem šel na operaci s nohama a už to nešlo.