Čistý střet. Tak popisuje strakonický obránce Jan Kašpar klíčový okamžik nedělního zápasu 14. kola hokejové krajské ligy mezi Veselím nad Lužnicí a Strakonicemi, který nebyl dohrán. Sudí Hamr posoudil jeho zákrok z 27. minuty jako nedovolený, poslal ho na trestnou lavici a odstartoval tím dění, na jehož konci byl odchod strakonického mužstva do šatny a následovalo ukončení utkání. Tým od Otavy hrál deset minut v oslabení a inkasoval dva góly. Tři hráči dostali trest do konce zápasu. Emoce pracovaly. Jak vše viděl a vnímal Jan Kašpar? „Nevzrušuji se tím,” říká.

Cítíte i po více než čtyřiadvaceti hodinách naštvanost ze zápasu ve Veselí? Co ve vás teď je?
Upřímně řečeno, ohledně zápasu vůbec nic necítím
a ani se tím nevzrušuji. Byl jsem celý den ve škole a mám toho teď dost, takže to nějak extra neprožívám.

To, co se odehrálo ve Veselí, odstartoval váš zákrok a následné vyloučení ve 27. minutě. Co přesně se stalo, že vše vyvrcholilo až nedohráním zápasu ze strany vašeho mužstva?
Domácí hráč jel od mantinelu do středu kluziště. Postavil jsem se mu do cesty ramenem a on po kontaktu upadl na led. Rozhodčí to posoudil jako faul. Jel jsem na trestnou lavici a David Kovář se ptal sudího na ten zákrok. Dostal desetiminutový trest. Když už jsme seděli na trestné lavici, tak následně dostal Milan Velíšek trest do konce utkání. 
A pak to všechno začalo.

Vy jste byl na trestné lavici docela často. Byly to opravdu zákroky na vyloučení, nebo rozhodčí pískal tak úzkostlivě? Nebo jste to při každém dalším zákroku už neunesl a opravdu hrál více než tvrdě?
Hraji hokej tak, jak umím. Hrát do těla se snažím, když to jde. Jak už jsem řekl, první vyloučení podle mého názoru byl čistý střet uprostřed hřiště, rameno na rameno. Druhé vyloučení jsem dojížděl puk, gólman za brankou kotouč rozehrál, já ho trefil tělem a on následně upadl. Trochu tomu přidal, ale já na jeho místě bych udělal asi to samé. No
a ten třetí faul, ten byl při oslabení. Dohrával jsem hráče a měl jsem ruce hodně vysoko. Ano, to faul byl. Takže „krásných” šest minut na trestné lavici. Že by v tom byla nějaká zákeřnost, to určitě ne. Frustrace už potom asi ano.

Co jste cítili během těch deseti minut od oné 27. minuty až do odchodu do šatny? Zlost, naštvanost, bezmoc nebo něco 
jiného?
Zažil jsem v hokeji už hodně, ale to, co teď, ještě ne. Určitě v té chvíli cítíte křivdu
a bezradnost, ale na druhou stranu – fauly to byly, které pak už vyplývaly z té ukřivděnosti. Zkrátka jsme to neunesli. Ale rozhodčí nemůže pískat zase každý kontakt
s protihráčem jako faul…

Nebrali jste pak už každé zapískání rozhodčího jako křivdu?
Určitě v té chvíli vzplanou emoce a potom už záleží jen na vás, jak se s tím poperete.

Myslíte si s odstupem času, že odchod do šatny bylo správné rozhodnutí? Bylo z vaší libovůle, bez svolení rozhodčího. Nebo by opravdu mohlo dojít až k tomu, co mi řekl trenér Václav Křivanec, že měl obavy, aby nedošlo
k inzultaci sudího?
Tohle nemohu posoudit, jestli to bylo dobře, nebo ne. Na to musejí odpovědět jiní.
V té chvíli, když hrajete deset minut v kuse oslabení pět na tři, si myslím, že něco takového by se stát určitě mohlo.

Jaký pocit jste měli z rozhodčího Hamra? Nasvědčovalo něco tomu, že byste s ním mohli mít problém? Trenér Křivanec tvrdil, že byl arogantní.
Rozhodčí jsou také jen lidé. Nic proti nim nemám, ale je pravda, že jsou slabinou soutěže. A to nejen této. Všechno probíhalo v poklidu až do onoho okamžiku. Potom už to s hokejem nemělo nic společného. Když se vám rozhodčí směje do obličeje a nechce
s vámi ani mluvit, neuděláte
s tím nic. Oni jsou páni.

Byly z vašeho pohledu osobní tresty a následné tresty až do konce utkání pro vaše spoluhráče oprávněné?
Rozhodčí má právo udělovat vyšší tresty za průpovídky. Jestli byly oprávněné, nemohu posoudit, já jsem u toho přímo nebyl. Takže nevím. Každopádně to vzal do svých rukou pevně.

Do Strakonic jste se vrátil nedávno z Klatov, poprvé jste nastoupil proti Vimperku. Tento zápas jste prohráli, teď jste zase utkání nedohráli. Takže pořádnou radost jste si zatím asi ještě neužil, že? Spíše si zatím vybíráte to horší…
Do Strakonic jsem přišel
s tím, že už se budu hokejem jen bavit. V první řadě má teď přednost škola. Odehrál jsem zatím čtyři zápasy a dva jsme prohráli. Určitě by bylo lepší vše vyhrát, ale to pokaždé nejde. To, co se odehrálo ve Veselí, považuji za nešťastné
a určitě se to už opakovat nebude. Je to přece jen sport
a jsou i důležitější věci na světě. I když vyhrávat je také hezké. Už jen kvůli těm lidem, co na hokej chodí.