Vypadáte, že se vám po skončení sezony trochu ulevilo? Spadl z vás tlak?
Tlak nebyl žádný. Tady se nedá mluvit o tlaku. Maximálně jsme si ho vytvářeli sami v kabině, abychom byli úspěšní. O tom profesionální sport je. O výsledcích. A pokud nejsou, tak jsou dvě možnosti. Buď se vymění trenér, případně i s realizačním týmem, nebo se mohou vyměnit hráči. Tady k ničemu takovému nedošlo a sezona dopadla tak, jak dopadla. Jestli to vypadá, že se mi ulevilo, tak je to jenom zdání. Štve mě to, uvnitř žere a bude mě to žrát hodně dlouho.

Když se ohlédnete, budete raději hodnotit tři roky jako celek než jednotlivé sezony?
To by bylo samozřejmě svým způsobem jednodušší. To, co se tady chtělo dokázat, se dokázalo. Ale ten třetí rok to pokazil. Jako to pokazila baráž v prvním roce, tak to pokazil celý třetí rok. Každá sezona je kapitola v knížce, kterou jsme tady psali. Třetí rok jsem si takhle ale nepředstavoval ani v těch nejčernějších snech. Věřil jsem, že budeme tým, který se bude v extralize pohybovat mezi osmým až desátým místem a zahrajeme si minimálně předkolo play off. Netušil jsem, že budeme hrát celý rok bez diváků, kteří nám obrovsky chyběli. Na jednu stranu je to škoda, na druhou je taková realita. Když budu mluvit jen za sebe, tak se s tím prostě musím smířit. Nevyšlo to a byla to škola života ve vícero směrech. Teď to vidím hodně černě, ale třeba si z toho časem vezmu také něco dobrého. Říká se, že něčím takovým si musí projít každý trenér i hráč. Nejsou jenom úspěchy a my jsme si to letos vyžrali až do dna.

Fanoušci v hledišti chyběli prakticky celou sezonu. Myslíte, že byste některé zápasy s jejich podporou urvali na svou stranu?
Na to se nedá vymlouvat. Nemůžeme říct, že bychom vyhráli více zápasů, kdyby na stadionu byli diváci. Na druhou stranu fanoušci Motoru umí vytvořit fantastickou atmosféru. Ať už doma, nebo i venku. Jezdili s námi ven na zápasy první ligy, tak věřím, že by jezdili i na extraligu. Určitě by nám to pomohlo. Ale je spekulativní říct, že díky tomu bychom měli o třicet bodů víc, abychom se dostali do play off. Atmosféra na zimáku při domácích zápasech by však byla úplně jiná, než když tady nikdo nebyl. Stačí si vzpomenout na zápas s Třincem, kdy tady bylo sto padesát šest diváků a vytvořili výbornou atmosféru. Byli slyšet a dali si párek s hořčicí, jak jsou zvyklí, když se normálně hraje. Nebo první zápas s Hradcem, i když dopadl svým způsobem tragicky. Po první třetině bylo vymalováno, protože jsme kupili chybu za chybou. Hned v prvních deseti minutách sezony se ukázal rozdíl mezi extraligou a první ligou. Stejně se pak vyvinula i celá sezona. Je to skutečně spekulativní, ale věřím tomu, že v určitých zápasech by nám diváci k bodům pomohli.

Na klíčový post gólmana jste před sezonou přivedli Marka Čiliaka, který ale svými výkony zůstal hodně daleko za očekáváním. Berete to tak, že jste se v létě prostě netrefili do toho pravého?
Po minulé sezoně jsme věděli, že se Milan Klouček bude vracet do Pardubic a s Honzou Strmeněm jsme počítali jako s dvojkou. Je to gólman, který tady s námi byl dva roky v první lize. Loni vytvořil výbornou dvojici právě s Kloučkem. Dominovali jsme a brankáři byli výborní, i když začátek z jejich strany také nebyl nijak valný. Věděli jsme, že v brankovišti potřebujeme posílit. Sháněli jsme se na hráčském trhu, kdo je volný. Bylo tři až pět možností. Ostatní jména nebudu říkat, nebylo to fér vůči organizacím, kde teď působí. Vybral jsem si Marka Čiliaka. Měl určité platové podmínky, které mu klub splnil. Hlasovali jsme o něm ve vedení organizace a shodli jsme se, že Marek je naše volba. Nebylo to jednohlasné, ale většina rozhodla. Já osobně jsem ho tady chtěl jako jedničku. Dvakrát jsme spolu mluvili a bylo to pozitivní. Vyhrál dva tituly s Kometou, má za sebou slušnou kariéru, chytal v KHL i slovenské reprezentaci.

Jenže na ledě to nebylo ono a nestal se oporou, jak jste očekávali.
Říkal jsem si, že to bude náš nejlepší a nejdůležitější hráč, který nás potáhne. Vezme si tým na hrb a povede ho tím správným směrem. Bude to jistota pro velmi nezkušené mužstvo. V rámci posilování přišli z extraligy jenom on a Miroslav Indrák. Jinak jsme se rozhodli minimálně pro prvních deset zápasů, jak bylo řečeno na předsezónní tiskovce, dát šanci týmu, který vybojoval postup. Plus měl být Marek Čiliak náš absolutně nejlepší hráč. Pevně jsem věřil, že z prvních deseti zápasů bude schopen tři urvat úplně sám. S tím, že se kluci před ním uklidní. Čekal jsem, že pro některé bude těžší si zvyknout na extraligový level, pro některé jednodušší. Čenda Pýcha si zvykl za pět zápasů, Voženílkovi to trvalo třicet. Vít Jonák nám začal hrát výborně po pětadvaceti utkáních. Zdeněk Doležal po dvaceti. Každý z hráčů si zvykal jinou dobu. Co se týká Marka Čiliaka, tak dnes už víme, že má za sebou nejhorší sezonu v kariéře. Bohužel jsem ukázal na hráče, kterému se nepovedla sezona. Je si toho vědom a souhlasí s tím. Vím, že v sobě má nějakou hrdost a bude lepší. Aby byl náš tým dobrý, tak jsme potřebovali mít nadstandardního gólmana, který bude náš absolutně nejlepší hráč. To se bohužel nepotvrdilo. Netrefil jsem se. Vystřelil jsem vedle. Neměl jsem křišťálovou kouli. Ukázal jsem na Čiliaka a za tím rozhodnutím si stojím.

Chtěli jste s postupovým týmem zkusit prvních deset zápasů, které jste ale všechny prohráli. Řešili jste pak s vedením klubu případné posilování?
Po prvních pěti zápasech byla extraliga kvůli pandemii přerušená. Byla to nestandardní sezona, což nás ale neomlouvá. To, co se mělo sehrát, se také sehrálo. Bez diváků, s přestávkami, takže další program byl na českou ligu netradičně nahuštěný. Ale je pravda, že takhle to měli všichni. Časový horizont prvních deseti zápasů byl prodloužený více, než by normálně měl být. Ano. V té chvíli jsme měli měli něco udělat. Měli jsme se sejít a daleko více komunikovat. Za strany mé i majitelů měla být jasně daná argumentace, že kádr, který máme, nestačí a potřebujeme posílit. To jsme neudělali. Jasně jsme proklamovali, že tato situace může nastat a hráči na extraligu nemusí mít. O tom, že všichni odevzdali maximum, jsem stoprocentně přesvědčen. Bojovnost a nasazení, to tam bylo. Ale to prostě nestačí. Kromě Zlína a možná Olomouce je obrovský rozdíl mezi první formací naší a ostatních týmů. Určitě jsme měli reagovat. Nejsem sportovní manažer a nikdy jsem nebyl. Jsem trenér. Sportovní ředitel tady buď není, a nebo je to někdo jiný než Venca Prospal. Reagovat se mělo v každém případě.

Berete jako svou chybu, že jste více netlačil na vedení klubu, aby se mužstvo posílilo?
Určitě. Měl jsem být daleko víc agresivnější a prát se za to. Na druhou stranu tato sezona přinesla značnou ekonomickou ztrátu a situace nemusela být optimální. Do toho nevidím a ani mi to nepřísluší. Každý trenér chce ten nejlepší tým, jaký může dostat. Nerozhodoval jsem o tom, jaký bude budget na hráče a koho můžeme podepsat. Pokud se mi nějaký hráč líbil, tak jsem se vyjádřil, že bych ho chtěl. A z větší části se mi to splnilo. Ale v sezoně jsme nedokázali reagovat na to, jakým směrem se vyvíjí. Jednou z možností mohlo být odvolání trenéra. Třeba on byl špatný a nedostal z hráčů to, co z nich mohl dostat. Mohla to být sázka na to, že chyba je ve Vencovi.

Absence rozdílových hráčů byl podle vás hlavní důvod nepříznivých výsledků?
Hlavně ze začátku sezony jsme prohrávali většinu zápasů tak, že jsme nedokázali udržet vedení a dát gól, kterým bychom utkání vyhráli. Zápasy nám utíkaly v závěrech třetích třetin. Bylo jich kolem dvaceti, což je obrovské kvantum bodů. Dá se vymlouvat na nezkušenost a na fakt, že jsme hráli agresivní a útočný hokej. Na druhou stranu, měli jsme na to kvalitu? Já jsem hráčům věřil, náš herní systém fungoval fantasticky první dva roky. Pokud bychom se schovávali za systém, tak bychom lhali sami sobě. Kvalita tady prostě nebyla. Ti kluci odevzdali všechno, co měli. Na všech trénincích i zápasech. Kromě čtyř pěti utkání, kdy nás soupeř vystřílel ze zimáku, a vypadali jsme, že do extraligy nepatříme, tak ve všech ostatních naši hráči nechali na ledě to nejlepší, co v nich je. Že jsme nebyli schopní dát v ten správný moment gól a ubránit výsledek, že jsme udělali individuální chyby a propadli v nesprávnou dobu, to se opakovalo a bylo to frustrující. Soupeři si z nás dělali legraci, že jsme Popelka se dvěma oříšky, protože hrajeme jenom dvě třetiny. Svým způsobem to tak někdy bylo.

Přemýšlel jste o tom, jakou jste za tři roky zanechal v Budějovicích stopu?
Po boji je každý generál. V Budějovicích jsem vyrostl. V momentu, kdy jsem k týmu přicházel já, sem zrovna moc lidí nechtělo. V krizi se pozná, kdo má koule. A před třemi lety tady byla pořádná krize, když ani do baráže nepostoupil nejnabitější tým, který tady v novodobé historii klubu byl. Nějakou práci jsme udělali, ale zkazily ji dva důležité faktory. Nejprve baráž, ve které jsme absolutně nestačili s mateřskou školkou, se kterou jsme ji dohrávali, protože přišla spousta zranění. Letos se můžeme bavit o tom, kolik toho třeba odehrála naše nejkompaktnější lajna Holec – Venkrbec – Christov. Nedílnou součástí toho je samozřejmě gólman. Ale jsem odtud a klub mám v srdci. Bydlím deset minut od Budějovic, vyrostl jsem tady a naučil se hrát hokej. Jestli jsem tady zanechal stopu? Lidi mě mohli milovat i nenávidět, nějakou stopu vždycky zanecháš. Někdo se třeba nemůže dočkat, až tady Prospal vyklidí kamrlík a už se tady neukáže. Ale to neslíbím, protože hned v létě se budu chodit dívat na tréninky (úsměv). Třeba to ale zase někdo ocení. Postoupili jsme zpátky do extraligy, v první lize jsme překonali všechny rekordy. Také se ukázalo, že tým, který se vezme z první ligy, nestačí na kvalitu extraligy. A možná na to nestačí ani trenérsky. Když mě loni vyhlásili nejlepším trenérem Chance ligy, tak letos jsem podle umístění zase ten absolutně nejhorší v extralize (úsměv).

Přesto budete odcházet se vztyčenou hlavou?
Já nechodím s hlavou dole. To by byl špatný přístup. Vím, že jsem tomu dal všechno. Obětoval jsem dva roky bez rodiny. Jako trenér strávíš na zimáku mnohem víc hodin než jako hráč. Určitě s hlavou dole chodit nebudu. Někdo si možná myslí, že jsem arogantní a sebevědomý, ale prostě mám takový přístup. Někomu to vyhovuje, někomu ne. V pohádce o Mrazíkovi zaznělo: nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj. Odejdu stejně tak, jako jsem přišel. A ať si z toho každý vezme, co chce. Vím, že jsme tomu s kolegou Alešem Totterem dali maximum, co jsme dát mohli. Samozřejmě se dalo něco udělat jinak. Bavili jsme se o systému i dalších věcech. Dalo se toho změnit dost.

Co byste tedy udělal v této sezoně jinak?
Na to je ještě brzy. Určitě přijdeme na to, že se dalo něco udělat jinak. S klukama jsme měli individuální pohovory, promluvili jsme si. Někomu něco vyhovovalo víc, někomu méně. Změnil bych určitě to, o čem už jsem mluvil. Měl jsem být daleko agresivnější při požadavcích na lepší kádr. V jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že potřebujeme deset nových hráčů. Potom jsem viděl, jaký rozdíl přinesl Míra Forman. Byla to naše absolutně největší posila. Extraligový hráč. On pomohl nám a my jsme zase pomohli jemu, což dokazují i čísla. Ale takových mělo být víc.

Jak dlouho teď vydržíte bez hokeje?
Těžko říct. Třeba mě to bude doma bavit tak, že už se k hokeji nikdy nevrátím. Na druhou stranu ho dělám od svých čtyř let, ať už z pozice hráče, nebo trenéra. Nikdy jsem neměl nějakou větší pauzu. Když už jsem nehrál, tak jsem trénoval, nebo třeba skautoval pro New York Rangers. Určitě nejsem takový, abych zabouchl dveře a nekoukl se v televizi na dobrý hokej, nebo se nešel podívat na zimák. Ale zase si chci dát od té každodenní hokejové činnosti trochu oraz. Dceři je sedmnáct let a bude mít před sebou poslední rok, než odejde na univerzitu. Hraje tenis a jezdí na spoustu turnajů. Dalším dvěma holčičkám je dvanáct a šest. Ty jsou doma. Syn Vinny hraje hokej v Kanadě a půjde také na univerzitu. Chtěl bych s nimi trávit daleko více času a podporovat je v jejich aktivitách. A v neposlední řadě moje žena, která se mnou prošla všechno dobré i špatné. Když jsem byl hráč i trenér. Rodině se chci věnovat. Zbude tam ještě místo na hokej? Jasně, že ano (smích). Ale třeba mě to bude doma bavit.

Doma bez hokeje si vás asi umí představit jen málokdo…
Nevím. Nemám křišťálovou kouli. Neměl jsem ji, když se rozhodl pro Marka Čiliaka, ani když jsem skládal tým. Rozhodli jsme se, že odměníme kluky, kteří si prošli Chance ligou, ale neměli jsme možnost vidět je v těžkých zápasech v play off. To mohl být ukazatel, koho vyndat a koho ne. Byly velké debaty, proč jsem před druhou sezonou vyndal Martina Heřmana. Když jsme nastoupili na přípravný zápas, tak fanoušci vyvolávali jeho jméno, ale za měsíc už si na něj nikdo nevzpomněl. A to tady Heřmi odehrál dobré zápasy. Někdy však musíš udělat takové rozhodnutí, které není jednoduché. Někdy uděláš i špatné rozhodnutí.

Bylo dobré rozhodnutí vyřadit z kádru útočníky Rašku a Michnáče, kteří byli relativně produktivní?
Nebyli produktivní. Ani jeden. Když dá někdo ve čtyřiadvaceti zápasech pět gólů, tak pro mě není produktivní. A ten druhý v osmnácti utkáních jeden gól, tak také ne. Produktivita ze strany hráče, který chodí na každou přesilovku, je pro mě úplně něco jiného. Jsou dvě strany hřiště. Pokud chceš hrát jenom na jedné a nechodit do soubojů, tak musíš dát za rok padesát gólů. A to zrovna oni dva nedali. A pak je tady ještě kultura klubu. Chcete mít v týmu hráče, kteří se nesnaží a bojí se hrát? Kteří nevyhrají souboj a uhnou ti před střelou? Já ne. Stojím si za tím, že jejich vyřazení byl správný krok.