Změnil se vám hodně život po narození synka Tobiáše?
Životní priority se mi tím hodně obrátily, ale hlavně se snažím užívat si každý okamžik a jsem neskutečně šťastný, že ho máme. A že jsou hlavně on i manželka zdraví.

V dnešní době není až tak obvyklé, aby mladí muži ve vašem věku už měli děti. Bylo to ve vašem případě plánované rodičovství?
Bylo to plánované. Určitě bychom do toho nešli, kdybychom věděli, že bychom to nějak nezvládali. Všechno jsme si promysleli a shodli jsme se, že bychom miminko chtěli. A podařilo se nám to velice brzy.

Byl jste přítomen porodu?
Bohužel ne. Tobiáš se narodil zrovna v době, kdy byla na jaře koronakrize, takže jsem k porodu nemohl. Jediná možnost byla v případě, že by manželka rodila přirozenou cestou. To bych se tam třeba na dvě hodinky mohl přijet na malého podívat. Jenže nastaly komplikace a porod probíhal císařským řezem, takže jsem tam vůbec nemohl.

Mrzelo vás to hodně?
Mrzelo mě to dost. Ale doba je bohužel taková. Nic jiného se nedalo dělat. Tak mi pak manželka alespoň posílala fotky.

Zvládáte všechny rodičovské povinnosti, jako je třeba přebalování nebo ježdění s kočárkem?
Nebojím se ničeho. Přebaluji, dávám malému najíst, jezdím s kočárkem. Jenom poprvé, když jsem přebaloval, tak to byl docela záhul (smích). Ale pak jsem si zvykl a už je to v pohodě.

Máte v plánu více dětí, když jste takhle brzy začali?
Tahle otázka ještě nepadla. Uvidíme, jestli zůstane u jednoho, nebo bude časem i druhé.

Vaše žena je také z Třince, což je z Budějovic kus cesty. Není to trošku problém s hlídáním, protože babičky jsou daleko?
Je fakt, že babičky teď moc vytížené nejsou. Když mají čas, tak se za námi přijedou podívat. Ale teď, když hrajeme pořád třikrát v týdnu, tak to musí manželka zvládat skoro všechno sama. Ale zvládá to na jedničku.

Nelitují vaši prarodiče, že mají vnoučka tak daleko? Pro ně jste si vybrali špatnou destinaci…
To ne. V Budějovicích jsme maximálně spokojeni. Ale je pravda, že babičky to mají z ruky. Když mohou, tak přijedou. Nebo teď byla manželka s malým v Třinci. Nějak to udělat jde, ale nevídáme se tak často, jako kdybychom byli doma.

Jak jste dospěli ke jménu Tobiáš? Kdo ho vybral?
Společně. Oba jsme si napsali na papírek nějaká jména. Bylo jich několik, na kterých jsme se shodli, a nakonec jsme vybrali Tobiáše. Nebylo kolem toho žádné haló, ani jsme se kvůli tomu nemuseli hádat (úsměv).

Jste rád, že máte syna, nebo byste měl raději dceru?
Za syna jsem rád, ale nijak jsem to neřešil. Hlavně jsem si přál, aby byli oba v pořádku. Kluka si ale asi užiji víc, než kdyby to byla holčička.

Věděli jste pohlaví dopředu?
Ano. Chtěli jsme to vědět. Jakmile to bylo možné, tak nám to doktor sdělil.

Máte představu, že bude váš syn také sportovat, nejlépe hrát hokej jako vy?
Určitě ho ke sportu povedu. Ale chtěl bych, aby si toho vyzkoušel víc. Pak se uvidí, co ho bude bavit. Nebudu ho vyloženě tlačit do hokeje. Každopádně bych ho chtěl vést k aktivnímu životu, aby sportoval.

Vaše manželka je také sportovkyně?
Ne. Naposledy sportovala možná na střední škole při tělocviku (úsměv).

Když přejdeme k hokeji, byl pro vás velký skok z první ligy do extraligy?
Extraliga je úplně o něčem jiném. Tady dokáží všechny týmy potrestat každou chybu. V první lize jsme věděli, že gól hned nedostaneme. V tom je velký rozdíl. A samozřejmě v provedení a chytrosti hráčů.

Vy osobně jste se dobře rozjel. Dal jste tři góly, ale potom vám to tam padat přestalo. Čím to?
Sám nevím a přemýšlím o tom, co se děje. Důležité ale je, abychom hlavně začali bodovat a vyhrávat. A je jedno, kdo bude góly dávat.

Celou loňskou sezonu jste odehrál ve formaci s Miroslavem Holcem a Matoušem Venkrbcem. Začali jste spolu i letos, ale Holec se zranil a na delší dobu vypadl. Může to být jedna z příčin, že se vám poslední dobou tolik nedaří?
Sedli jsme si parádně, to je pravda. Míra Holec má ale bohužel smůlu, protože má letos už druhé zranění. Věřím, že se dá zase co nejdříve dohromady a bude v pořádku. Máme v týmu dostatek kvalitních kluků, kteří za něj zaskočí. Ale je fakt, že v naší lajně už jsme věděli, co od sebe můžeme očekávat. Kádr však máme takový, že by mělo být jedno, kdo s kým hraje.

Myslíte, že kdyby byli v hledišti diváci, měli byste doma více než jedno vítězství?
Tady chodila plná hala i na první ligu a lidi nás vždycky hnali dopředu. Teď diváci na hokej nesmí a přijde mi to, že ani není rozdíl, jestli hrajeme doma nebo venku, když jsou všude jen prázdné stadiony. Kdybychom měli v hledišti fanoušky, tak by nám určitě pomohli. Ale bohužel nejsou, tak se s tím musíme vypořádat a nahecovat se na střídačce sami.

Třeba v Pardubicích pouští fandění z reproduktorů. Je to pro atmosféru zápasu lepší, nebo je to spíše divné?
Pouštěli to tam v průběhu hry, takže mě to spíše rozčilovalo. Přes reproduktory to není ono.

Bez diváků už se hraje dlouho. Dá se na to zvyknout?
Je hlavně hrozná škoda, že lidi na stadion nemohou. Ale nedá se nic dělat, s tím bohužel nic neuděláme. Jsme rádi, že vůbec můžeme hrát.

Může mít na vaše horší výkony z úvodu sezony vliv ještě problematická letní příprava, kterou vám dvakrát narušila čtrnáctidenní karanténa?
Na to se nemůžeme vymlouvat, karanténou už si prošly všechny týmy. Možná na začátku sezony to znát bylo, ale rychle jsme to dohnali. Poctivě jsme pak trénovali.

Ve vašem profilu je uvedena přezdívka Lipa. Kde jste k ní přišel? Je pouze třinecká, nebo je v hokejovém prostředí běžně používaná?
Tu mám jenom v Třinci. Začali mi tak říkat někdy od šesté třídy. Ale nevím, kde a proč to vzali. Byli jsme malí a měli jsme z toho srandu. V Třinci se mě to ale drželo a drží dodnes.

Tady v Budějovicích ne?
Ne ne. Tady mi kluci v týmu říkají normálně Víťo.

Jako své nejoblíbenější zakončení uvádíte bekhendovou kličku s následnou střelou mezi brankářovi nohy. Není chyba takhle veřejně prozradit, co děláte před brankou nejraději?
Nevěřím, že to gólmani budou číst (smích). Ale tuhle kličku mám rád a občas ji dělám až zbytečně často.

Nastupujete s číslem 86. Má to nějaký hlubší význam?
Než jsem odcházel do Budějovic, tak jsem ve Frýdku hrával s číslem 96. Tady měl tento dres Martin Heřman. Ten sice před sezonou skončil, ale už jsem to nechtěl měnit a nechal jsem si 86.

Číslo 96 jste nosil jako ročník svého narození?
Ano. Nechtěl jsem to obracet na 69. To se mi na dresu moc nelíbí, takže jsem zůstal u čísla 86.

Váš mateřský klub Třinec patřil v posledních letech pravidelně k nejsilnějším celkům extraligy. Není jeho letošní síla ještě větší než v minulosti?
Třinec má skutečně výborný tým. Jsou tam zkušení a kvalitní hráči, ale každý se dá porazit.

Jsou podle vás Oceláři momentálně nejsilnějším celkem celé extraligy?
Teď ano.

Za pět sezon, v průběhu kterých jste koketoval s prvním týmem, jste v Třinci nasbíral jen patnáct extraligových startů. Nemrzí vás, že jste se ve svém mateřském klubu neprosadil víc?
V Třinci byl vždycky mimořádně našlapaný kádr a bylo tam hodně hráčů. Byl jsem rád, že jsem tam dostal vůbec nějakou šanci vyzkoušet si extraligu. Hokejový život jde dál, teď jsem v Budějovicích a bojuji za Motor. Tak to prostě v kariéře chodí. Tady byla ambice postoupit do extraligy a bral jsem to jako novou výzvu. Jsem rád, že se nám to povedlo a mohu hrát nejvyšší soutěž.

Kmenově jste pořád ještě hráč Třince?
Ano. Pořád jsem třinecký hráč.

Zažil už jste zbrusu novou Werk Arenu?
Ano. Je to fakt super hala. Třeba Rosťa Klesla mi říkal, že takové zázemí nezažil ani leckde v NHL. Je to na neskutečné úrovni.

Máte do budoucna vizi, že se do svého rodného města vrátíte?
Je to možné a určitě to nevylučuji. Ale takhle dopředu nechci přemýšlet. Soustředím se na tuhle sezonu, aby byla co nejlepší z mého i týmového hlediska. Věřím, že to zlomíme co nejdříve a začneme vyhrávat.

To je z hokejového hlediska. Ale plánujete do budoucna v Třinci zase s rodinou bydlet?
Manželka by se do Třince ráda vrátila. Ale s hokejistou je to těžké. Člověk neví, kde bude hrát za dva roky, takže těžko plánovat. Ale po kariéře bychom se tam asi rádi vrátili.