Kde vlastně vznikl nápad přijet do České republiky s celým týmem z Tampy?
Nejdříve to byly takové mé možná až divoké sny, že by se něco podobného mohlo povést. V Tampě trénuji patnáctileté kluky a díky tomu, jak se nám dařilo v sezoně, kterou jsme zakončili vítězstvím ve druhé nejvyšší soutěži v rámci celých Spojených států, dozrála ve mně tato myšlenka, že bychom se mohli v létě konfrontovat s klukama, kteří se hokej učí v Čechách. Pro mě to bylo speciální v tom, že jsem z Českých Budějovic a bydlím na Hluboké. Přivézt sem svůj tým, kde má možnost působit i můj syn, bylo speciální pro celou mou rodinu.

Brali to podobně i ostatní členové týmu?
Polovina ostatních kluků se ještě nikdy nedostala z Ameriky a nebyla ani v Kanadě. Většina z nich by se ani v dospělém životě do Evropy nikdy nepodívala. Byl jsem moc rád, že mě můj asistent i manažerka týmu v tomto nápadu podpořili a souhlasili s tím, že bychom se o něco podobného mohli pokusit. Řekl jsem jim o tom až poté, kdy jsme vyhráli pohár. Proč si nepoměřit síly v létě, kdy mají kluci prázdniny, se zajímavými soupeři a být každý den na ledě, což by se nám v Tampě v životě nemohlo podařit.

Bylo složité dát logisticky dohromady takovouhle výpravu?
V tomhle mi hodně pomohli členové mé rodiny, především manželka a tchán. Hodně záleželo na financích. Museli jsme si domluvit ledy, autobusy, sehnat soupeře na přátelské zápasy, kteří by měli chuť si s námi zahrát. Od března do května jsme se to všechno pokusili zajistit. Největší překážkou bylo sehnat dostatek financí. Každý z rodičů dal tisíc dolarů, ale na celou cestu jsme potřebovali více než šedesát tisíc dolarů. Hodně se podařilo vybrat od sponzorů, já jsem do toho dal desetinásobek toho, co dávali ostatní rodiče. Ale brali jsme to tak, že to děláme pro děti a je to cesta jednou za život. Kdybychom to pořádali každý rok, tak by to ztratilo kouzlo.

Co znamená pro rodiče hráčů v Americe zaplatit tisíc dolarů?
Je to hodně peněz. Máme hráče z různých sociálních vrstev. Někdo má více peněz, někdo méně. Ale pokud bychom jeli z Tampy na turnaj k Radkovi Dvořákovi, kam je to čtyři sta kilometrů, a měli bychom tam garantované tři zápasy, tak bychom zaplatili osm set až dvanáct set dolarů. Rodiče si totiž platí úplně všechno. Zápasy, dopravu, ledy. Proto jsme se rozhodli vyjet do české republiky na třiadvacet dní.

To není krátká doba. Proč jste zvolili tak dlouhou cestu?
Protože dobře vím, jak je složité se vyrovnat s aklimatizací a změnou času. Podařilo se nám zajistit jedenáct zápasů, což byla skvělá porce. Proti lepším i horším soupeřům. Chtěl bych poděkovat všem, kdo s námi spolupracovali. Mám velkou radost, že se nám to celé podařilo zrealizovat. Nebylo to totiž jenom hokeji, ale i o kulturním poznání.

Co všechno jste zvládli mimo hokeje?
Byli jsme na výletě v Praze, v Českém Krumlově, na Hluboké a v Českých Budějovicích na Černé věži. Jezdili jsme na raftech. Kulturní vyžití bylo fantastické. Kluci poznali něco, co třeba v Americe není. Jinou část zeměkoule, kde je trochu odlišný životní styl. A také měli možnost poznat, kde jsem já jako jejich trenér vyrostl.

Jak jste byli spokojeni po hokejové stránce?
Maximálně. Jako rodič mladého hokejisty v Americe tiše závidím rodičům v Čechách, že mohou mít své dítě jednou až dvakrát denně na ledě. Tohle v Americe není možné finančně zvládnout. Tam není žádný HC České Budějovice, který se s městem postará o to, aby kluci mohli takhle často trénovat.

Podmínky pro hokej jsou v Tampě horší než v Budějovicích?
Rozhodně. Velkou roli hraje také kurz dolaru vůči koruně. Hodinu a půl ledu na zimáku u Jardy Pouzara jsem koupil za nějakých sto čtyřicet dolarů. V Tampě jsou stadiony, kde za stejný čas zaplatím čtyři sta. To udělá za celou sezonu ve finanční stránce neskutečný rozdíl.

Hokej svých synů v Tampě platí výhradně rodiče?
Ano. Jsou to vesměs organizace, které nemají žádné dospělé týmy a všechno financují rodiče. Třeba naše organizace nám na cestu nepřidala ani dolar.

Stát nebo město vám nepomáhají?
Vůbec. Na to se tam nehraje. Nejsme profitová organizace a peníze se tam dávají do něčeho úplně jiného, než je dětský hokej.

Podmínky a zázemí na stadionu máte lepší nebo horší než v Budějovicích?
To se vůbec nedá srovnat. Stadiony v Čechách jsou výrazně lepší. Na zázemí v Chomutově, kde jsme byli na turnaji, nebo tady v Budějovicích koukali naši kluci s otevřenou pusou. V Americe přijedeme na zápas a klidně dostaneme buňku, kde se musí převléknout dvacet hráčů.Všechno jsou tam stadiony, jako má Jarda Pouzar, ale ve výrazně starším vydání. To jsou vyloženě tréninkové haly. Není tam ani jeden stadion, který by byl tak hezky vybaven, jako jsou zimáky v Budějovicích nebo v Chomutově. Nebo i v Písku, v Táboře a Havlíčkově Brodu, kde jsme také hráli. Pokud si tedy náhodou nejdete zahrát na stadion, kde působí tým Tampy Bay Lightning.

Odjížděli vaši kluci z České republiky spokojeni?
Věřím, že ano. Některým se to teprve rozleží v hlavě. Měli možnost si tady vytvořit vzpomínky na celý život. Že díky hokeji cestovali až takhle daleko do České republiky. Spokojeni byli.

Vy osobně se věnujete už více než rok trenérskému řemeslu. Baví vás to?
Začínal jsem s tréninkem dětí už v době, kdy jsem ještě hokej sám hrál. Hrozně mě to baví a trénování mladých kluků mi dává možnost u něj zůstat. Už ne jako aktivní hráč, ale jako trenér.

Vidíte v trénování svou parketu i do budoucna?
Doufám, že ano. Hokej jsem dělal celý svůj život. Byl jsem hráč a nyní jako trenér mohu sledovat vývoj mladých kluků, ovlivňovat směr, kterým se budou vydávat. To je okouzlující. Je krásné vidět, jaké dělají pokroky. Samozřejmě někteří, protože v každém týmu jsou hráči, se kterými je těžké pořízení.

Chtěl byste se v budoucnu posunout jako trenér i do dospělého hokeje?
Rád bych to dotáhl i na nejvyšší úroveň. Těžko říct, jak to však bude s potřebnými licencemi. Nemám nic proti školám, ale ve čtyřiceti letech se mi už nechce nic studovat. Ve Státech mám na trénování druhou nejvyšší licenci a jen díky tomu, co mám za sebou jako hráč. Tam se pořádají dvakrát nebo třikrát do roka semináře, kterých se zúčastníte a dostanete licenci. V Čechách je to dvouletý proces chození do školy, což není vůbec jednoduché.

Jako bývalý hráč cítíte, že máte pro tuto profesi předpoklady?
Neříkám, že každý bývalý hráč bude automaticky dobrý trenér. Já teprve začínám a jen pomalu se dostávám na druhou stranu bariéry, že už nejsem hráč. Vášeň, kterou jsem v sobě měl jako hráč, je ve mně i jako v trenérovi. Jsem za to hrozně rád. I když v týmu jednou nebudu mít svého syna, tak trénování je věc, kterou bych chtěl dělat. Doma máme ještě tři holčičky a manželka říká, že ty mě budou uklidňovat a tak se to bude vyvažovat.

Zaznamenal jste, že vaše jméno padlo v souvislosti volby nového reprezentačního trenéra? Hovořilo se o vás jako o možném asistentovi u národního týmu.
To se ke mně dostalo. O jihočeský i celý český hokej se strašně moc zajímám. S generálním manažerem Motoru Standou Bednaříkem jsem skoro v denním kontaktu. Řekl bych, že o dění v klubu mám docela slušný přehled. To samé v českém hokeji. Samozřejmě jsem to zaznamenal, ale k takové pozici vede nějaká cesta. To není jen tak. Když vidím u reprezentace Jardu Špačka, tak je to pro ty kluky maximální plus. Zkušenosti jim předává někdo, kdo dlouhé roky hrával v reprezentaci a v NHL. Hráčům má určitě co dát.

Co podle vás chybí současnému českému hokeji?
Problém českého hokeje je v tom, že hrajeme po rozích. Umíme krásně bruslit, ale bojíme se jít před branku, odkud se dávají góly. To bije do očí. Chybí nám ochota nechat si namlátit, abych nějaký ten ušmudlaný gól dali. Nemáme horší hráče než někde po světě. Ale když vezmu osmnáctiletého Američana a osmnáctiletého Čecha, tak český hráč bude mít lepší techniku a hokejové myšlení, ale zarputilost a hokejové srdce budou na straně Američana. To nám chybí. Proto jsme schopni prohrávat.