Naplno se ukázalo, že strakoničtí hokejisté jsou v krizi. Celkem sedm porážek (z toho šest v řadě) z osmi zápasů to jasně dokazuje. Mužstvo se trápí, a to hlavně střelecky. Není schopné dát za utkání víc než jeden či dva góly (tři vsítilo dvakrát a jediná výhra 3:2 byla po nájezdech). Týmu chybí opory, individuality, které by dokázaly zápasy rozhodovat. Pak přichází křeč.
A projevuje se také nevyzrálost. Ač se hráči snaží, jsou aktivní a mají třeba i dost střeleckých pokusů, nekončí jejich snaha gólem. „V šatně jsme z naší momentální situace všichni přešlí," potvrzuje kapitán Marek Kloud, který je nejstarším hráčem mužstva a také nejzkušenějším. Jeho recept? Dál pracovat, nebát se zakončovat, jít štěstí naproti. Teď to jen přenést na led…
Po osmi odehraných zápasech máte dva body. Co s tím, proč jste se ocitli v této situaci?
Těžko říci. Bavíme se
o tom, řešíme to s klukama
i s trenéry. A nálada samozřejmě je, jaká je. Porážek máme víc než je zdrávo, nevede se nám, nejde nám ani štěstí naproti. Nemyslím si, že to je herním systémem nebo trenéry. Je to souhrou okolností a pak – odešla silná zkušená lajna, což je znát. Jeden dva hráči, kteří by dokázali střílet góly, by nám pomohli a ostatní by se přidali. Hrozně se nadřeme na gól, neproměňujeme šance a pak spadneme do letargie, bezradnosti. Ale není to tak, že bychom se na to vykašlali. Spíš je to potom frustrace.
Takže chybí především zkušené, vyzrálé individuality?
Ano. Nechci říkat, že máme mladý mančaft, to každý ví. Jsme tady ale hráči, kteří nemají zkušenost s juniorskou soutěží na vyšší úrovni, což se také promítá. Ostatní týmy je vesměs mají a je to znát – nikam se nehrnou, dokážou podržet puk, vyhovět si. V dece jako my ale bylo třeba nedávno Veselí, které mělo mladý tým, a teď tři čtyři roky hraje na špici. Takže u nás to možná také bude chvíli trvat.
Takže naznačuje dosavadní vývoj, že letošní sezona by měla být přechodová?
Takto bych to nechtěl říkat, ani si to nikdo nemyslí. A nikdo s tím nepočítáme! Samozřejmě se to může stát. Ale také můžeme začít šlapat, bude se nám dařit a přijde také potřebné štěstí. A najednou se objeví individuality, jako je třeba Ondra Dlouhý, který je šikovný a má budoucnost. Nezatracoval bych tuto sezonu a rozhodně nebudeme jen čekat na nějaký vzestup. Sám nepřijde.
Trenér Jiří Beneš po poslední porážce s Radomyšlí 2:4 říkal, že teď už bojujete jen sami se sebou, ani ne tak se soupeřem. Vidíte to stejně, že to je především v hlavách?
Je to přesně tak. Jde hlavně o nasazení a překousnutí situace, která tady je. To je asi momentálně nejtěžší.
Sehrává největší roli, že zodpovědnost leží víceméně na všech mladých hráčích, že to není hlavně na zkušených borcích, vedle kterých by se oni do mužstva začlenili a učili se? Že je pocit zodpovědnosti svazuje?
Asi to tak je. Čtyři pět let zpátky tady byli opravdu kvalitní zkušení hráči, mezi které vždy přišel nějaký mladý hráč. To je ideální začlenění. Bohužel tady takové teď není, což je asi kámen úrazu.
Není i problém, že zodpovědnost leží na mladých hráčích nejen na ledě, ale také v kabině?
Co se týče party a toho, jak spolu vycházíme, v tom není žádný problém. Při hecování se z mého pohledu mladíci možná bojí víc projevit, ale že by v tom byl nějaký věkový ostych, to si nemyslím. Spíš je to o tom, že se bojí, že nemají tolik nahráno. Ale to je zbytečná obava.
Nejvíc vás trápí mizerná koncovka. Jak tuto nejdůležitější činnost řešit? Trápíte se celkově, i v trénincích?
Trenéři se na koncovku hodně zaměřují, dělají se různé individuální věci. Bohužel i v trénincích je na nás znát neschopnost proměnit vůbec nějakou šanci. Je to možná i o tom, aby vzal zodpovědnost někdo sám na sebe, zjednodušil to, vystřelil. My si to pořád jen dáváme, hledáme ideální pozici, střelu, což je spíš v neprospěch, než aby nám to ulehčilo.
Chybí tedy větší důraz v koncovce, než to, připravit šanci ještě lépe než doteď?
Zbytečně, až moc, se tlačíme do nějakého složitého řešení. Kolikrát by nám přitom prospělo si to zjednodušit – vystřelit a jít za pukem. Takže si to ztěžujeme zbytečně sami.
Jaká je role kapitána za takové situace, v jaké se momentálně strakonický hokej nachází?
Není to samozřejmě příjemné a neberu to na lehkou váhu. Vím, že je potřeba kluky hecovat. V šatně jsme
z naší situace všichni přešlí. Jak jsem říkal, ideální by bylo, kdyby tady byli hráči jako byl třeba Tomáš Růžička, který byl vůdčí typ na ledě, dokázal střílet góly.
Zbývá tak jen čekat, až přijde nějaký okamžik, který nastartuje obrat?
Jenom čekat určitě nestačí, musíme tomu jít naproti. Musíme mít ještě větší chuť po vítězství, vzít nějaké věci na sebe…
Což bude ale těžší a těžší…
Samozřejmě. Ale to je na každém z nás. Můžeme to jen odehrát a hotovo, ale samo rozhodně nic nepřijde. Není na co čekat, musíme se ještě víc snažit a musíme na ledě být víc jako tým, ne jako individuality. Kolikrát to u nás vypadá, že hrát chce jen ten, kdo má puk a ostatní čekají, jak to dopadne. V tom je náš problém.
Jako nejstarší a nejzkušenější hráč v týmu – pamatujete takovou situaci ve své kariéře?
Pamatuju sezonu, kdy jsme ve Strakonicích končili ve druhé lize a scházelo se nás na zápasy deset. A k těm utkáním jsme skutečně odjeli s tím, že dostaneme „šišku". Je to teď trošku podobné, ale atmosféra v šatně byla rozdílná. Nyní je tady chuť jít za úspěchem, ale tenkrát to nebylo ani o chuti, šlo jen o to, abychom sezonu dohráli. Je škoda, že jsme se momentálně dostali do této situace, protože musím podotknout, že zázemí, trenéry, vedení, vybavení máme luxusní. Skvělé máme také fanoušky, za to samozřejmě děkujeme, že nás podporují, i když nám to nejde. O to je to pro nás možná strašnější, že se nám takto nevede…
