Nová tvář na jihočeské hokejové scéně pochází z Prostějova, kde v dresu Jestřábů také se sportem začínala. „Tam jsem se stal poprvé trenérem. Doma v Prostějově jsem trénoval čtyři sezony a v roce 2015 jsem přešel do Kralup nad Vltavou, kde jsem strávil pět let. Uvidíme, kolik jich přidám teď tady v Budějovicích. Doufám, že co nejvíce, ale bude to těžké,“ je si vědom.

Mít za sebou ve čtyřiadvaceti letech už devět odtrénovaných sezon, to je hodně neobvyklé. Přímo se nabízí otázka, proč Majer v tomto věku spíše hokej aktivně nehraje. „To je dobrá otázka,“ usměje se. „Ve starším dorostu jsem hrál v Olomouci a viděl jsem, jakým směrem se hokej ubírá. A musím přiznat, že mě to úplně nebavilo. Navíc, když jsem viděl prostředí a co se děje kolem. Říkal jsem si, že kdybych začal trénovat, tak bych to chtěl dělat tak, že by to ti kluci mohli ocenit, a mohlo by to vyprodukovat nějaké hráče,“ popisuje svůj přerod z hráče v trenéra.

Definitivně se rozhodl v sezoně 2012 – 13. „Od Vánoc už jsem byl rozhodnutý, že přehodím výhybku. Už dva roky předtím, když jsem byl ve starším dorostu, jsem trénoval v Prostějově malé děti. Hrál jsem, trénoval a k tomu jsem ještě pracoval ve vedení klubu. Navíc jsem ještě chodil do školy. Bylo toho moc a musel jsem se rozhodnout jenom pro jednu cestu. Srdce mě táhlo k této práci, která vlastně prací není,“ vysvětluje, proč se rozhodl ukončit hráčskou kariéru.

Čtyři roky pracoval v Prostějově jako trenér mládeže. „Prošel jsem od nejmenších kluků přes mladší dorost až ke staršímu dorostu. Ve svém mateřském klubu jsem tak nasbíral strašně cenné zkušenosti. Bylo to fantastické a Prostějovu jsem vděčný, že mi dal tuhle možnost a příležitost trénovat,“ vzkazuje domů na Moravu.

Ve starším dorostu trénoval Majer prakticky své vrstevníky. Problém v tom prý ale nebyl. „Měl jsem v týmu kluky, kteří byli o dva a tři roky mladší než já a hrávali jsme spolu v jednom mančaftu. Ale bylo to úplně v pohodě. Ze začátku jsme si ještě tykali, protože jsme sedávali v jedné šatně. Pokud máte k hráčům dobrý přístup, tak je jedno, kolik je vám let,“ je přesvědčen. „Zažil jsem starší trenéry, kterým bylo padesát šedesát let, ale úplně mě nepohltili. Na druhou stranu jsem měl v šesté třídě pana Janečka, který byl také tady v Budějovicích, a ten nám dokázal dát celoživotní nadšení pro hokej. Hlavně díky jemu mi vydrželo až doteď. A to si myslím, že je úloha trenéra. Jemu bylo tenkrát také pouze něco málo přes třicet let,“ připomíná na jihu Čech známého trenéra.

Z Prostějova zamířil Majer do Kralup nad Vltavou, které nejsou zrovna vyhlášenou hokejovou destinací. „V Prostějově nebyla dobrá situace v mládeži. Nemohli jsme dost dobře pracovat. Nebyly tam dobré podmínky a nedostávali jsme peníze. Byl jsem po maturitě a nevěděl jsem, co mám dělat. Hledal jsem jakoukoliv příležitost, abych mohl někde trénovat. Kdyby nepřišla nabídka z Kralup, tak už bych dneska asi netrénoval,“ přiznává. „Byla to taková shoda okolností. V červenci 2015 měl na facebooku manažer Kralup Míra Hes inzerát, že hledá trenéra pro mladší dorost a třetí třídu. Tak jsem se s ním okamžitě spojil, během tří dnů jsme se domluvili a mně se otočil svět o tři sta šedesát stupňů.“

Prostějovský rodák naskočil k mladšímu dorostu, který tehdy hrál ligu své kategorie. „To bylo na Kralupy fantastické. S tímhle týmem jsem strávil pět sezon. Dvě v mladším dorostu, rok ve starším a další dva v juniorce,“ uvádí. „Už v mladším dorostu jsme bojovali o postup do extraligy, ale nakonec jsme skončili třetí za Třemošnou a Kadaní. V juniorce jsme skončili v prvním roce druzí v regionální lize a postoupili do extraligy, což je fakticky druhá nejvyšší soutěž. Tu jsme další rok hráli, což byl pro Kralupy skvělý a až neuvěřitelný úspěch. Byla to parádní sezona a ověřil jsem si, že i v klubu, který nemá tolik peněz a hokej se tam dělá srdcem, na bázi kamarádství a dobrovolnictví, se dá se dvěma trenéry na plný úvazek udělat takový úspěch. Dostali jsme se až do čtvrtfinále play off, byla to nádherná sezona a takové vyvrcholení té pětileté práce,“ vzpomíná na krásné období v Kralupech.

Po úspěchu v malém středočeském klubu se chtěl Majer posunout zase o kus dál. „Už jsem cítil, že pět let u jednoho týmu je hodně dlouhá doba. Asi bych tam skončil, i kdyby nepřišla nabídka z Budějovic. Nějaké záblesky z extraligových týmů byly už předtím. Jsem hodně v kontaktu s asistentem trenéra prvního týmu Motoru Alešem Totterem. Bavili jsme se spolu a někdy v únoru se mi ozval manažer mládeže v klubu pan Liška. Jeho jednání se mi strašně líbilo. Řekl mi pravdu, jak to skutečně je. Že to tady bude těžké a musí se více než makat. Hrozně mě to oslovilo. Mám rád výzvy a tvrdou práci. A také, když lidi nemažou tomu druhému med kolem huby, což je v českém hokeji bohužel dost běžné. Pan Liška je jeden z těch lidí, kteří se snaží v mládežnickém hokeji ten rybník vyčistit. Domluvili jsme se velice rychle,“ líbilo se Majerovi jednání českobudějovického funkcionáře.

Podmínky pro hokej v extraligovém klubu a provinčních Kralupech se nedají srovnávat. „To je samozřejmě nesrovnatelné. V Kralupech jsme neměli posilovnu ani rozcvičovnu. Měli jsme k dispozici malou dvacetimetrovou chodbu, na které jsme dělali úplně všechno. V Budějovicích je zázemí na parádní úrovni,“ ocení, ale zároveň jedním dechem dodá: „Můj názor je takový, že jenom o podmínkách to není. Hlavně je to o lidech a jejich pracovitosti.“

Juniorka by měla především vychovávat hráče pro první tým, ale zároveň budou letos z extraligy tři týmy sestupovat. A Motor by mezi nimi rozhodně figurovat nechtěl. „Tyhle dva cíle se hodně tlučou,“ připouští. „Vychovávat hráče a zároveň nespadnout, není lehký úkol. Na druhou stranu je dobře, že se sestupuje. Česká mentalita je taková, že by si povolila. To jsme viděli už v minulých sezonách. Musíme pracovat tak, abychom kluky co nejvíce posunuli. Věřím tomu, že když se nám to bude dařit, tak budeme hrát v klidných patrech tabulky. Nechci hovořit přímo o umístění, ale musíme udělat všechno proto, abychom nebyli na sestupových příčkách,“ má jasno. „Lehké to však nebude, protože soupeři jsou mimořádně kvalitní,“ je si vědom.

Druhý cíl, kterým je výchova aspirantů prvního týmu, je neméně náročný. „Na rovinu musím říct, že z hráčů, které máme, teď na první mužstvo nemá nikdo. Možná bych ani neřekl hokejově, ale především svým fungováním okolo. Kluci nemají základy profesionalismu. Na druhou stranu ale musím říct, že dělají velké pokroky. Výborně funguje spolupráce s kondičním trenérem Petrem Červeným. Snažíme se kluky posouvat a vidím u nich velký progres. Věřím, že se dostaneme do situace, abychom vychovávali opravdu připravené hokejisty do áčka. A také připravené lidi do života, což je minimálně stejně důležité,“ zdůrazní nový mladý muž u kormidla českobudějovického juniorského celku.