Návrat klapl až teď. Po dlouhých 13 letech. Zapomeňte však na to, že by doma chtěl svou bohatou kariéru jen symbolicky dohrát. „Pořád mám svoje ambice a cíle,“ ujišťuje v obsáhlém rozhovoru pro Deník. Dá se říct, že jde o návrat, který vyšel napodruhé? Asi bych to tak nenazýval. Když to tak řeknu, teď to bylo více méně o mně, předtím to úplně o mně nebylo. Asi bych to moc nesrovnával. Rozmýšlel jste se dlouho? To ne, řešili jsme to už delší dobu. Měl jsem i nabídku z Olomouce, samozřejmě jsem to všechno zvažoval. Nakonec jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Rozhodlo srdce? Na jednu stranu je pěkné, že kariéru dohraju tam, kde jsem začal, kde jsem byl vychovaný. To je super. Na druhou stranu nechci, aby to vyznělo tak, že: No, dobře, přišel jsem si sem odehrát rok dva a kariéru jen tak dohrát. Pořád mám svoje ambice, klubové i individuální. Co konkrétně vás pohání? Chci být lídr a pořád cítím, že ním můžu být. Až to nebudu cítit, tak možná ještě budu hrát hokej, ale už to budu brát z úplně jiné role. Jak už jsem ale řekl, stále mám svoje cíle, svoje ambice. Je tou hlavní ambicí pomoct Vítkovicím zase nahoru? Můžeme to tak říct. Já jsem ale v očekávání, jak to vůbec bude vypadat v kabině. Kluky musím poznat. Nevím, jak ta šatna fungovala, nebo funguje. Základ bude udělat dobré jádro, které bude vědět, co chce, bude chtít vyhrávat. To je nejdůležitější. V tomhle byla strašně silná Olomouc. Možná to nevypadá, ale ona má to jádro strašně silné, a z toho těží. Nedávno jste řekl, že by vás lákala i EBEL. V čem přesně? Rakousko, Itálie, Švýcarsko, celkově tyhle země. Co se týká mentality, přístupu, přírody, jídla, všeho… cizina pro mě byla lákavá. Na druhou stranu jsem samozřejmě věděl, že to asi bude těžké, že tam mančafty mají na vyjednávání čas. Navíc jsou zabrždění Amerikou, čekají. Agent to každopádně zkoušel, jestli by se něco podařilo. Bylo to reálně ve hře? Ne, když přišel koronavirus, EBELka se de facto zavřela. Ohledně vyjednávání a všeho. Byli jsme tam v nějakém kontaktu, když se tam liga ještě dohrávala, ale jakmile přišel koronavirus, tak si myslím, že EBELka doteď v podstatě stojí. Dokonce se nejsem jistý, jestli tam nemají nějaký zákaz vyjednávání s hráči. Podle mě teď sami neví, jak to bude. Jaký faktor ve vašem rozhodování sehrálo dojíždění? Určitě, byl to jeden z velkých faktorů. Když jsem si to sám vyhodnotil, tak vždycky jsem měl začátek sezony dobrý. Do Vánoc to bylo dobré. Potom ale jako kdybych lehce uvadal. Cítil jsem to na sobě. Dokud bylo hezké počasí a než se změnil čas, cítil jsem na sobě, že mám spoustu energie a ani to dojíždění mi nevadí. Pak ale přišly dny, kdy se později rozednívalo, a začal jsem pociťovat, že nejsem plný toho elánu. I když jsem přišel na trénink… než jsem se rozkoukal, rozhýbal, všechno mi trvalo déle. Chtěl bych se soustředit na to, abych vydržel hrát celou sezonu na vysoké úrovni, a proto jsem i tenhle faktor zohlednil. Olomouc se vám ale neopouštěla lehce, že? Jo! Společně s Jaroslavlí a dvěma sezonami ve Vítkovicích, než jsem odešel do zahraničí, jsem v Olomouci zažil možná moje nejhezčí hokejové roky. Alespoň z pohledu, jak moc jsem si hokej užíval. Co strašně oceňuji, jsou olomoučtí fanoušci. Jak s tím týmem žijí… Když jsme hráli špatně, nedařilo se, sice nám to dali najevo, ale vždycky byli s námi. I když jsme prohráli, fanoušci zůstali, poděkovali. Nebo jsme udělali bod a fanoušci zpívali chorály, jako kdybychom vyhráli. Zažil jsem něco takového už během první sezony v Minsku, kde chodilo 17 tisíc lidí. Prohráli jsme třeba 0:3 a všichni ti lidi po zápase zůstali a poděkovali nám. Viděli, že jsme chtěli, že jsme to odmakali a potom to ocenili. Když to ale vezmu z pozice české mentality… všichni víme, jak to je. Když se daří, hráči jsou hrdinové, když se nedaří, jsou trotlové. Olomoucký fanoušek ale dokázal pochopit, že můžete i prohrát. Že se to stává. A to se mi strašně líbilo. Je zajímavé, co dokáže hokejová kariéra napsat. Kdo by řekl, že jedny z nejlepších let prožijete na sklonku kariéry ve skromné Olomouci. No, je to tak, když se tak na to člověk podívá (směje se). V Olomouci je ale daleko víc faktorů než jen fanoušci – od kabiny, trenérů, ale i třeba po pana Fürsta. V některých zápasech se mi nedařilo a on viděl, jak jsem potom v posilovně skleslý. Přišel za mnou a řekl: Co blázníš? Tak mu říkám: No, hrál jsem blbě… A on: Takhle nad tím vůbec neuvažuj, sem sis přišel hokej užít. Že jsi nedal jeden, dva, nebo tři zápasy gól, tady tě za to nikdo peskovat nebude. Prostě makáme, vůbec žádná hlava dolů. Užívej si hokej, o tom to je… Ze začátku mi hodně pomohl. Už jste si v rozpise zaškrtl zápas v Olomouci? Ne, to jsem ještě vůbec nehledal. I kvůli tomu, že teprve uvidíme, jak to bude s koronavirem, co všechno to ještě přinese. Bude to 6. prosince. Určitě vím, že se na to budu těšit. Opravdu. Vůbec ta atmosféra, všechno okolo. Tam je to tak, že můžete sedět na náměstí, ale stejně budete slyšet, co se na zimáku děje. Pokud bude všechno v normálu, dá se očekávat ještě jedna rozlučka, co myslíte? Uvidíme, jak budou lidi reagovat (směje se). Ale jak říkám… co se týká Olomouce, zůstanou ve mně jen krásné vzpomínky. I když je to ve skromných podmínkách, pro mě to bylo všechno pozitivní. Jediná trpká věc, kterou však nemohl nikdo ovlivnit, je asi jen ten konec, že? Co se týká týmu, myslím, že to byla velká škoda. Podle mě jsme měli nejsilnější mančaft za dlouhou dobu. Mohli jsme hrát opravdu s každým a kohokoliv potrápit. Já jsem ale měl zdravotní problém, kvůli kterému můžu říct: Zaplať pán bůh, jak to dopadlo. Spíš jsem se trápil, než abych si to užíval. Teď už jste v pořádku? Už je to lepší, začal jsem trénovat, cítím se lépe. V podstatě dva měsíce jsem ale řešil jeden daný problém. V přípravě vás to nelimituje? Ne, už jsem začal, jedeme naplno. Připravujeme se na příští sezonu. Bude vaše poslední? Když jsem léčil ten problém, který jsem měl, tak jsem byl tak nějak přesvědčený, že je přede mnou poslední rok. Samozřejmě to tak může dopadnout, ale uvidíme. Třeba to dopadne tak, že se budu cítit dobře, všechno půjde, jak má, a pak si řeknu: OK, proč nehrát dál? Může to tak být, ale taky nemusí.

DAVID JAHODA