Pocházíte z hokejové rodiny, váš otec Radim i strýc Jaroslav hokej hráli. Bylo tak i ve vašem případě dané, že se budete věnovat právě tomuto sportu?
Úplně jasné to nebylo. Jako malý jsem nejdříve začínal s tenisem a až někdy ve druhé třídě jsem začal hrát také hokej. Chvíli jsem dělal oba sporty souběžně a pak někdy kolem jedenáctého roku padla volba na hokej. Nebyl jsem ve věku, že bych do toho doma mohl až tak mluvit (úsměv). Ale dodnes mám tenis skoro raději (úsměv). Je to však hodně dané tím, že hokeje mám poslední dobou opravdu hodně.

Skoro pět sezon jste strávil v zámoří. S jakou jste tam šel vizí?
To je dobrá otázka. Řekl bych, že jsem žádnou vizi neměl. Odešel jsem tam v sedmnácti letech a bylo to také tak trochu rozhodnutí rodičů, i když zpětně musím říct, že to nejlepší, jaké mohlo být. I když vize asi byly jiné, než co se z toho nakonec vyklubalo. Šel jsem tam hrát hokej, ale zjistil jsem, že všichni tam hlavně chtějí jít na univerzity, takže jsem se o to také začal zajímat. Přemýšlel jsem o tom, proběhl i nějaký zájem ze strany univerzit, ale už to bylo ve věku, kdy by mi škola finančně tolik nepomohla tak, jako když tam jde někdo v osmnácti nebo v devatenácti. Finančně to nedávalo smysl, tak jsem se rozhodl vrátit. V tu dobu jsem měl přítelkyni a dnešní manželku, což také hrálo roli, že jsem postupně chtěl být tady. Nechtěl jsem se natrvalo usadit v Americe. Ale tomu, jaký jsem a co dělám, určitě vděčím rokům, které jsem byl za mořem.

Dva roky jste strávil v Polsku, což není zrovna hokejová země. Jaké byly?
Neřekl bych, že je to úplně nehokejová země. Už je to pár let, kdy jsem tam byl, ale dneska je tam hokej docela populární. Pouští tam hodně cizinců a díky tomu se kvalita hodně zvedla. První rok úplně ne, to jsem hrál v Janowě a v klubu byly finanční problémy. Ale druhý rok v Toruni, to byla možná moje nejlepší sezona v kariéře. Měli jsme dobrý tým i partu. Byli jsme tam tři Češi a v kontaktu jsme dodnes. Fungovalo to skvěle a vždycky, když se potkáme, tak rádi vzpomínáme na to, co jsme v Polsku prožili. I město bylo krásné. Vzpomínám na to jenom v dobrém.

Útočník Motoru Adam Kubík byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu s Rakouskem.
FOTOGALERIE: Hokejový svátek na jihu Čech, aplaus sklidili i Kubík s Kondelíkem

Poslední kontakt s aktivním „větším“ hokejem jste prožil v Táboře, kde jste před dvěma roky vyhráli druhou ligu a na cestě do Chance ligy vás zastavil až v baráži Šumperk?
Dalo by se to tak říct. Rok předtím jsem to ještě zkoušel v Chance lize. Byl to takový poslední pokus, jestli to ještě k něčemu bude. Pak už jsem to směřoval domů a hokej posunul na druhou kolej. I když jsem šel do Tábora, který byl ambiciózní a pořád se tomu musel věnovat hodně času. Přestože to byla druhá liga, tak to byl asi můj vrchol. Povedlo se nám udělat úspěch v podobě vítězství ve druhé lize a na konci to šlapalo úplně perfektně. Strašně moc jsem si to užil. Potom jsem se ale i z časových důvodů jsem rozhodl jít do Německa. Svou roli sehrál i příchod pana Krátošky do manažerské pozice v Táboře. Z toho jsem nadšený nebyl, i když nevím, jestli bych toto rozhodnutí stejně neudělal. On však svým počínáním určitě napomohl tomu, že už jsem tomu tolik času věnovat nechtěl.

Jak jste se dostal k roli videokouče v Motoru?
Úplně náhodou. Dělám obchodního ředitele ve firmě, která hokejovým klubům nabízí software pro videotrenéry. To je má hlavní práce. Nabízeli jsme zboží i Motoru a sportovní manažer Jirka Novotný mě oslovil, jestli bych nechtěl v klubu pracovat jako videokouč. Bylo to v době, kdy klub na tuto pozici hledal vhodného adepta. Z časových důvodů jsem rovnou řekl, že to sám nezvládnu a potřeboval bych někoho k sobě. Nejdříve klub nesouhlasil, že to není adekvátní této roli. Nakonec se však rozhodli, že do toho půjdou. A v průběhu sezony to fungovalo až nad moje očekávání. Vlítli jsme do toho a naučili se, co je třeba. Samozřejmě musí říct hlavně trenéři, jestli jsou spokojeni, ale fungujeme v pohodě.

Jáchym Kondelík na tréninku národního týmu.
Rozdal bych klidně sto lístků, říká před utkáním s Rakouskem Jáchym Kondelík

Klape spolupráce s vaším kolegou Adamem Přibylem?
Určitě. Vzhledem k tomu, že stále ještě hraji v Německu, tak to máme s Adamem rozdělené, abychom se především vykryli časově. Hlavní je, aby vždycky jeden z nás byl trenérům k dispozici a oba jsme dělali svou práci stejně tak, jak ji potřebují trenéři. Abychom byli sladěni nejen mezi sebou, ale i s trenéry. Při play off se snažíme přijít oba, když to jde, což je samozřejmě ideální stav. A pokud to nejde, tak Adam třeba pomáhá i z domova. Zápas rozebírá už v jeho průběhu doma, což nám pomůže při rozboru hned po jeho skončení.

Co všechno tvoří náplň vaší práce?
Prvotně mám na starosti rozbor utkání při jeho průběhu, aby byl rozsekaný do jednotlivých situací. To znamená obranné pásmo, vstupy, střely. Prostě situace, které hned o přestávce ukazujeme klukům v kabině, nebo se na ně dívají trenéři, aby případně zareagovali.

Trenéři dávají ze střídačky pokyn zvonečkem, který na novinářské lávce tak často vyzvání?
Ano. To je pokyn, abychom posílali a ukazovali klipy rovnou při hře na tabletu. Při play off obsluhuji tablet rovnou na střídačce, takže máme celou dobu k dispozici záběry z různých kamer. I na střídačce se dají dělat značky všech situací a pak si je zpětně pouštět. To je naše činnost během zápasu. Patří k tomu také případná trenérská výzva. Největší práce pak začíná po skončení utkání, kdy se veškerý materiál projíždí a zpracovává. Trenéři mají z duelu nějaký pocit a chtějí se zaměřit na určité téma, třeba na obranné pásmo, tak se v tomto směru nachystá mítink s hráči. Další věc je příprava na soupeře. Najít si a sesbírat si na něj data, rozebrat jeho hru a připravit se na další zápasy. Je to v podstatě pořád nějaké sledování videa, když to tak řeknu.

Adam Kubík na tréninku národního týmu.
Adam Kubík by si rád zahrál za národní tým "doma" v Budějovicích proti Rakousku

Když se chystáte na soupeře, tak musíte shlédnout jeho celé zápasy?
V podstatě ano. Ale v dnešní době už bývají k dispozici díky různým softwarům rozsekané zápasy. Díky tomu je jednodušší si najít v případě konkrétního týmu jeho založení útoku, standardní situace, buly nebo přesilovky. Určitě je však dobré pustit si také, když ne celé utkání, tak alespoň jeho část, aby člověk viděl hru jako celek a nesledoval jenom ústřižky.

Chtějí po vás jednotliví hráči také sestřihy svého působení v zápasech?
V rámci softwaru, který naše firma nabízí, jim takový sestřih individuálních akcí děláme. Kluci mají mobilní aplikaci, do níž dostanou svá střídání, plus nějaké základní věci, jako jsou třeba střely, takže se mohou podívat vyloženě jenom na sebe.

Zmínil jste trenérskou výzvu. Jakou v ní máte v letošní sezoně úspěšnost?
Žádnou, protože jsme ji letos při mých zápasech nebrali. Jednou ji bral Adam. Hodně sporných situací bylo řešeno tak, že se šli rozhodčí podívat na video rovnou. A když to na sebe prásknu, tak většinou jsem dával do vysílačky informaci mylnou nebo špatnou (smích). Stávalo se to na venkovních utkáních, kde je v letošní sezoně pro hosty k dispozici jenom jeden záběr kamery. Až od příští sezony se podmínky pro domácí i hosty narovnají, když domácí klub poskytne přístup ke všem kamerám i hostím. S Třincem jsme si to domluvili na čtvrtfinále už letos, což si myslím, že je správně. Jenom z jednoho záběru je to kolikrát těžké odhalit. Důležité je nepodat informaci pocitem, protože člověk si vždycky přeje, aby byla situace posouzena v náš prospěch. Ale je třeba říct, co tam opravdu vidím. Když nevidím nedovolené bránění, tak řeknu, že tam nic nevidím. Pokud by to bylo vidět na jiném záběru, to nemohu ovlivnit.

Trenér brankářů v hokejovém Banes Motoru Stanislav Hrubec.
Gólmanská specializace? Čím později, tím lépe, je přesvědčen Stanislav Hrubec

Zažil jste při trenérské výzvě nějaké horké chvilky?
Ani ne. Snažím se zůstat klidný. Ale když je zápas vyrovnaný a může to být rozhodující moment, tak je to na střídačce dost hektické. U videa by však měl člověk zachovat klid a neměl by se z něj nechat vyvést. Měl by poskytnout takové informace, co skutečně vidí, a nenechat do toho vstupovat pocity a emoce.

Viděl jsem vás sedět na plzeňském stadionu na schodech s notebookem na klíně. Jaké jsou vůbec podmínky pro vaši práci na venkovních stadionech?
Je to stadion od stadionu. U nás je to dobré, i když cesta z novinářské tribuny do kabiny není zrovna nejkratší. Ale jinak tady máme podmínky pro práci super. Stejně jsou na tom u nás i hosté. V té Plzni to bylo nešťastné, když vás posadí někam, kde ani nevidíte přes vlastní počítač, a ještě jsou před vámi kameramani, takže můžete sledovat jen půlku hřiště. Jsou stadiony, kde to ideální není, ale člověk si musí vždycky nějak poradit. Není to úplně komfortní, ale dá se to zvládnout i s tím notebookem na klíně. Ve finále je to pořád jen stříhání videa, ale hokej hrají kluci na ledě.

Všechno, o čem jste hovořil, musí být značně časově náročné. Je tomu skutečně tak?
Je. Navíc, když to není jediné, co děláte, takže nemáte čas přijít domů a sledovat další tři zápasy. Pokud chcete tuto práci dělat ve vysoké kvalitě, která je v extralize nutná, tak je to ohromně časově náročné. Navíc je to spojené s cestováním. Kolikrát pracujete do noci a ráno musíte zase brzy vstávat. A tak pořád dokola, jak jdou zápasy rychle za sebou. V play off vůbec, tam je to neustálý časový tlak.