Šestý rok jste generálním manažerem klubu. Zalitoval jste někdy, že jste do této funkce šel?
Nemohu říct, že zalitoval. Naopak. Ale jednoznačně to výrazně změnilo můj život. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se věci vyvíjejí tak, jak by si člověk přál, a je skvělé u toho být tak blízko. Pak jsou ale i ty opačné okamžiky, především na konci sezony, kdy se nepodaří to, v co jsme doufali. A to je pak hodně špatné.

Jednou jedinkrát jste se v rozhovoru zmínil, že jste po sezoně nabídl svou rezignaci. Uvažoval jste o tom ale častěji?
Ano. Vždycky po neúspěchu člověk přemýšlí jestli to, co dělá a dává klubu, je dost. Když jsem pár sezon nazpět nabízel svou rezignaci, tak to souviselo i s tím, že zařazení hokejového bafuňářství do mého života přineslo výraznou změnu. Začal jsem mít mnohem méně času na rodinu a méně času na své podnikatelské aktivity, které rodinu živí. Dnes už jsem ale přivykl a věci si celkem sedly. Na druhou stranu mě hokej jako takový od malička baví. Vždycky mě přitahoval. Sám jsem se jako malý kluk přihlásil na nábor, později ho hrál profesionálně, a i když jsem pak byl úplně mimo vrcholové hokejové dění, tak to pro mě byl pořád sport číslo jedna. Stále jsem si chodil a chodím zahrát s veterány nebo okresní přebor na Hlubokou. Hokej prostě patří do mého života. Zapojení v profesionálním hokeji jsem ale nikdy neplánoval. A o tom, jestli končit, uvažuji relativně často. Vždycky, když se něco nepodaří, tak si kladu otázku, jestli je dobře, abych pokračoval. A téma samozřejmě probírám s ostatními majiteli klubu.

Jak dlouho jste ještě schopen funkci generálního manažera vykonávat?
Čím déle to dělám, tím více zkušeností mám. Zpětně si uvědomuji chyby, které se v minulosti udělaly, nebo nedostatky, které organizace stále má. Tím pádem si myslím, že jsem pro tuto práci dnes mnohem kompetentnější než v létě roku 2013. Jak dlouho budu pokračovat, to nevím. Třeba dalších padesát let (úsměv).

Co považujete za svou největší chybu, kterou jste za pět a půl roku v čele klubu udělal?
Jestli máte na mysli, že odešel nebo přišel do A týmu ten nebo onen hráč, tak v této oblasti vlastně žádnou. Jsem totiž přesvědčen, že v čase, ve kterém bylo každé takové rozhodnutí děláno, jsme na základě dostupných informací a nabízených variant rozhodli správně. Třebaže budoucnost někdy spíše ukázala opak. Ale ve většině případů se rozhodnutí potvrdila. Je nezbytné snad posté říct, že rozhodnutí o podobě hráčského kádru jsou už čtvrtou sezonu v pravomoci hlavního trenéra. Za přijetím takového systému hledejte sebereflexi Rady ředitelů, protože do té doby byla podoba kádru výsledkem jejího rozhodnutí. Pro potřeby takových rozhodnutí byl ale hlavní trenér součástí Rady a troufám si tvrdit, že jeho doporučení byla vlastně téměř vždy akceptována. Ale samozřejmě si o některých příchodech či odchodech hráčů říkám, zda jsem měl mít v rámci diskuse lepší argumenty a přesvědčit trenéra o jiném rozhodnutím. Napadá mě třeba Pepa Straka, který možná mohl ještě minimálně rozehranou sezónu u nás dokončit. Ale možná poslání Pepy na tribunu bylo právě to správné rozhodnutí. Ona totiž právě tato sezóna byla zatím tou nejúspěšnější. To už se nedozvíme. A s odchodem Pepy se vlastně váže i následný odchod Tomáše Nouzy. V jeho případě jsem ale s jeho odchodem mnohem víc souhlasil, protože měl i jiné důvody. Tomášův výkon stojí na jeho spolupráci s kvalitním centrem. Nejlepší sezony kariéry odehrál vedle Davida Výborného, u nás po boku Pepy Straky a nyní v Prostějově vedle Tomáše Divíška. V čase, kdy se rozhodnutí dělalo, nefungovala potřebná chemie mezi ním a některým z centrů, které jsme v týmu měli, aby mohl být Tomáš maximálním přínosem. Navíc věk, finance, ale hlavně pohled trenéra. Takže kádr je už dávno záležitost, za kterou má v organizaci odpovědnost hlavní trenér.

Co můžete považovat za svou opravdu největší chybu?
Že jsme příliš často měnili trenéry. A nerad přiznám, třebaže jsem odpůrcem častého měnění trenérů a jsem jednoznačně zastáncem koncepční práce, byl jsem to právě já, kdo vždy rozpoutal v nejužším vedení diskusi, která po pár týdnech končila změnou na trenérském postu. Vždy jsem do nového hlavního trenéra vnášel naděje, které se nakonec v některých ohledech nenaplnily. Možná jsme neuměli správně vysvětlit, co od trenérovy práce mimo jiné čekáme. Myslím, že dnes už to umíme popsat lépe. Chceme hrát, jak jsme si uvnitř klubu vyjasnili, AAA hokej. Aktivní-Agresivní-Atraktivní. Ve zkratce: Aktivní znamená systém 2-1-2, pokud je možný, pět hráčů nahoru, pět dolů, bruslení. Agresivní znamená, že náš hokej soupeře bolí, je těžké proti nám hrát a máme tlak do branky. Atraktivní znamená kombinační, být na kotouči, s častou střelbou, žádná „rohovaná“. Mám ale pochybnosti o skutečném naplňování této naší představy.

Mluvíte konkrétně o letošní sezoně?
Ne. Obecně.

A jak zatím hodnotíte sezonu letošní?
Nejvíc jsem spokojen s tím, že trenéři od hráčů vyžaduji každodenní stoprocentní nasazení bez ohledu na to, zda se trénuje nebo hraje mistrák. Vyžadují disciplínu a řád. To je jednoznačně cesta, která posouvá výkonnost hráčů dopředu. Měli jsme výborné předzávodní období a skvělý vstup do soutěže. V poslední době se dozvídám, že jsme v úvodu sezóny hráli nad svoje možnosti. To považuji za nesmysl. Mohu připustit, že jsme hráli na hranici našich možností, to snad. Ale jednalo se o začátek sezony a já obecně očekávám, že výkonnost se bude v průběhu sezóny díky správnému tréninku a vedení ještě zvyšovat. Stejná očekávání jsem měl i v minulých sezónách a v době, kdy křivka výkonnosti týmu klesala, jsem právě otevíral diskusi o hlavním trenérovi. Dnes jsem zkušenější a zůstávám v klidu. Ve druhé a třetí čtvrtině základní části jsme ani výsledkově, ani výkonnostně na úvod soutěže nenavázali, ať už z jakýchkoliv příčin. Ale ověřili jsme si, jak dobrý hokej, téměř bezvýhradně naplňující naši vizi AAA, jsme schopni produkovat. Jsem přesvědčený, že výkonnostně i výsledkově na začátek sezony navážeme.

Co považujete za největší nedostatek, který jste za pět a půl roku v čele klubu neodstranil?
Jednoznačně komunikaci uvnitř klubu. Komunikaci mezi managementem a trenéry, trenéry a hráči, trenéry a rodiči, trenéry a trenéry. Dále uvědomění si a pochopení, že všichni, tedy majitelé, manažeři, trenéři a hráči jsme jeden společný tým. Samozřejmě, každý člen týmu má jinou roli, pravomoci a povinnosti, ale jsme jeden tým jdoucí po společné cestě k naplnění nemalých cílů, které si před sebe klademe. Každý je důležitý a každý také pochopitelně nese díl odpovědnosti.

A naopak, co považujete za největší úspěch, který jste za pět a půl roku v čele klubu dosáhl?
Asi přesvědčení kolegů, že musíme být organizací, která se orientuje na zákazníka. Našim zákazníkem jsou zejména diváci v hledišti, obchodní nebo reklamní partneři a rodiče našich mládežníků. Všechno ostatní je dílem společným. Cením si ekonomické stability klubu, zejména zajištění dnes stabilního financování mládeže. Ale také toho, jak kvalitní trenéry a hráče jsme do klubu přivedli, přestože kýžený postup nám stále uniká.

Hovořil jste o tom, že se vám změnil život. Stává se vám třeba, že s vámi chtějí běžní fanoušci ve městě rozebírat hokej?
Stává, ale není to nic, co by stálo za řeč. Když jsem ještě hrál hokej, tak mě lidi také poznávali. Hlavně mně věkově blízcí lidé na diskotékách (úsměv). Pak dlouho ne a teď zase jo. Ale skutečně to není nic dramatického.

Není to tedy v tom duchu, že by vám lidé nadávali, proč jste ještě nepostoupili do extraligy?
Když už k něčemu takovému dojde, tak je to v pozitivním duchu. Něco ve smyslu že fandí a drží palce. Ale že bych se na ulici setkal s někým, kdo by mi spílal, to se mi zaplaťpánbůh nestalo.

Celé mládí jste se pohyboval ve sportovním prostředí. Jak těžké pro vás bylo v nové roli navazovat kontakty se sponzory i politiky?
Na to jsem přišel ze svého předcházejícího profesního života relativně dobře připravený. Od pětadvaceti let se věnuji zejména obchodní činnosti a ekonomice podniku. Takže pro mě to nebylo nic výrazně nového. Jak jsem říkal před chvílí, jsme orientováni na zákazníka a snažíme se tedy uspokojovat jejich potřeby. V případě reklamních partnerů klubu umíme nabízet plné hlediště a dobré jménu klubu. Což je pro tyto partnery klíčové. Snažíme se dělat vše proto, aby nám takový stav vydržel, nebo se ještě zlepšil.

Máte nějakou špatnou zkušenost, že třeba došlo až na hádku s některým z partnerů?
Ne.

Netajíte se tím, že sledujete klubové diskuzní fórum na internetu. Jakou váhu přikládáte příspěvkům diskutujících? Přečetl jste si tam o sobě něco nehezkého?
Po každém prohraném zápase se tam toho objeví hrozně moc nehezkého. Fórum je to pro mě jeden ze zdrojů informací, který ale nikterak nepřeceňuji. Aktivních diskutujících není mnoho. V drtivé většině se jedná o fanoušky, kterým na klubu záleží. Najdou se ale i tací, kteří si na fóru léčí své osobní frustrace a neúspěchy. Hlavním nedostatkem diskutujících je ale to, že své soudy vynášejí na základě nedostatečných a často zkreslených informací. Každopádně se tam však občas objeví kritika, která mě donutí zamyslet se nad tím, jestli některé věci děláme nejlépe, jak můžeme. Obecně kritiku vnímám pozitivně. Jako něco, co mě i nás všechny může posunout dopředu. A nebo se naopak ujistím, že to, jak řešíme některé kritizované problémy, řešíme správně. Rozhodně se ale nestresuji tím, co tam čtu.

Diskuzní fórum vás netrápí, ale trápí vás fakt, že jste stále ještě nepostoupili do extraligy, přestože to byl váš úplně původní plán v horizontu tří let?
Ze sportovního hlediska mě to trápí moc. S trochou nadsázky mohu říct, že dnes a denně diskutujeme a hledáme cesty, jak se ke splnění tohoto cíle přiblížit. Potřebujeme se pořád zlepšovat a dělat věci lépe. A tam, kde momentálně potřebujeme zabrat nejvíce, je naše výkladní skříň, kterou je hokej. Extraliga nám chybí strašně moc a strašně moc si ji přejeme.

Byl by podle vás pro českobudějovický hokej problém, pokud by se vám nepodařilo postoupit v nejbližších letech? Třeba z hlediska diváckého zájmu?
Po každé sezóně, která skončila nepostupem, se toho obávám. Zatím ale fanoušci věří cestě, po které jdeme, podporují klub a do hlediště chodí. Jsme nejnavštěvovanější druholigový hokejový klub v Evropě. Zcela upřímně divákům děkuji, že chodí. Oni jsou pro nás hlavním hnacím motorem na cestě k postupu. Občas se ozvou hlasy, že postoupit nechceme. Nesmysl. V poslední době jsem už nabyl přesvědčení, že tyto nesmysly jsou vypouštěny mezi veřejnost s jasným úmyslem poškodit dobré jméno klubu.

Ale postup do nejvyšší soutěže není vaším jediným cílem. Je to tak?
Přesně tak. Cílů si pro každou sezonu dáváme víc. Jedním je dávat příležitost našim mladým hráčům. Výsledek zápasu nestojí primárně na výkonu juniora, a pokud ano, pak je to skvělé. Je to o odvaze a chuti trenéra dávat jim příležitost, ale samozřejmě i o výkonnosti mladíků. Každý příležitost dostat nemůže. Je fajn, že letos mladí kluci dostávají takovou šanci. A pak také chceme hrát ten AAA hokej. Chceme postoupit, chceme mít plnou Budvar arénu. Je toho dost.

Od letošní sezony vede mužstvo jako trenér Václav Prospal. Byl problém ho přesvědčit, aby sebral svou početnou rodinu a vrátil se ze zámoří?
Venca se mnou byl celých pět let ve velmi úzkém kontaktu a tím pádem i s naším klubem. Volali jsme si téměř po každém utkání. Měl ode mě spoustu informací. Skoro bych řekl, že se mnou o hokejových věcech mluvil mnohem více než teď. A problém ho přivést vůbec nebyl. Po loňském druhém prohraném semifinálovém utkání play off s Kladnem jsem jel domů a říkal si, že jestli to letos zase nedopadne, tak už nevím, co uděláme. Třebaže jsem doufal, vždy doufám a věřím až do poslední vteřiny, že vyhrajeme. Ale byl bych špatný manažer, pokud bych neměl připravený i plán B, C, atd. Možná můj konec v klubu nastane, až nebudu vědět, jaký další krok ke zlepšení navrhnout. Napadlo mě ještě z auta napsat esemesku Vencovi, že to bude asi muset příští rok vzít. Během minuty mi odpověděl, že se tomu budu asi divit, ale že už o tom pár dní přemýšlí. Takže to bylo velmi jednoduché.

Věříte, že letos už konečně do extraligy postoupíte? Že ten letošní tým má tu správnou sílu?
Je to zase jiné, než to bylo loni i předloni. Při pohledu do minulosti jsme k tomu měli nejblíže před dvěma roky s Tondou Stavjaňou. Letošní sezonu budeme hodnotit, až skončí. Přes určitou nespokojenost s Tondou, kterou nakonec vedení klubu prokázalo jeho odvoláním, tak všechno fungovalo nejlépe právě za něj, soudě podle výsledků. K postupu jsme byli nejblíže. Kádr jsme měli na papíře nejsilnější každopádně loni a určitě se z týmu dalo dostat mnohem víc. Proto jsme se rozhodli na konci první čtvrtiny Tondu odvolat. Měli jsme za to, že hráčský materiál, který jsme tady měli, by měl předvádět lepší výkony. V zápasech být mnohem suverénnější, než jsme byli, diktovat tempo hry. Proto jsme se odhodlali k trenérské změně. Pak jsme ještě výrazně doplnili tým s vidinou posílení. Po příchodu Mariana Jelínka přišlo dalších osm hráčů. Stejně ale sezona dopadla zoufale. Je smutné konstatovat, že jsme měli loňskou čtvrtou čtvrtinu z hlediska herního i bodového úplně nejhorší v pětileté historii.