Kliknutím zvětšítePocházíte z Jihlavy, což je hokejové město. Uvažoval jste ale třeba i o nějakém jiném sportu?
Jihlava je hokejové město, a když jsem byl malý, tak tam hrály legendy českého hokeje. Můj táta chodil do třídy s Karlem Horáčkem, který získal s Duklou pět titulů, a jsou dodnes velcí kamarádi. Jezdili jsme za ním i do Itálie, když tam hrál a trénoval. Otec mě dal na hokej a mě to hned chytlo. Moji bráchové zkoušeli judo a fotbal, ale u mě byl jedině hokej, který mě strašně bavil. A vydržel jsem u něj až doteď (úsměv).
Dukla Jihlava získala svůj poslední mistrovský titul v roce 1991, kdy vám bylo sedm let. Byl jste tehdy na stadionu?
Vzpomínám si na to, ale tehdy jsem to přece jen tolik nevnímal. Konkrétní zápasy už si nevybavuji. Přímo na titulovém utkání jsem asi nebyl, ale na některém finálovém zápase série s Litvínovem jsme s dědou a s tátou byli. V paměti mi zůstala hlavně atmosféra, jak lidé hokejem žili. To bylo skvělé. Bohužel to pak s hokejem v Jihlavě nedopadlo dobře.
Jste menší postavy, což bývá v dnešním hokeji považováno i za přednost, ale když jste začínal, tak byli hokejisté většinou vesměs pořádní chachaři. Bral jste to v úvodu kariéry trochu jako hendikep?
V mládežnických kategoriích ani ne, ale při přechodu do áčka to problém byl. Měl jsem sice jiné přednosti než postavu, ale trenéři jako třeba pan Holík říkali, že jsem malý a hokej nemohu hrát. Jde však o to nevzdat se, jít za svým cílem a makat. Je třeba mít i kousek štěstí a mně se to podařilo.
Také kvůli tomu jste odešel v sedmnácti letech z Jihlavy do Karlových Varů?
Ano. Věděl jsem, že do jihlavského áčka mám cestu zavřenou. Nechtěli mě, protože jsem malého vzrůstu. Přednost dostávali jiní. Ale bral jsem to. Vůbec to nebylo tak, že bych se uzavřel do sebe. Když přišla nabídka z Karlových Varů po úspěšné baráži, tak jsem si říkal, že právě tam by pro mě mohla být snazší možnost dostat se do extraligy než někde jinde. Měl jsem nabídky i z Třince a ze Vsetína, ale rozhodl jsem se pro Vary.
Byl důvodem vašeho odchodu i fakt, že jihlavský hokej procházel poměrně velkou krizí?
Jihlava sice byla v první lize, ale kdybych tam dostal šanci v áčku, tak bych neodcházel a zkoušel bych to tam. Ale když mě vůbec nevzali, tak jsem si řekl, že to nemá cenu, abych se tam jenom plácal v juniorech. S tátou jsme se domluvili, že to zkusím ve Varech. V Jihlavě jsem měl dobré sezony v dorostu i v juniorce, tak jsem si vybral tuhle cestu a vyšla mi. Byla trochu klikatá, ale jsem za ni rád.
Ve Varech jste strávil dlouhých dvanáct let. Dvakrát jsme hráli finále extraligy, jednou jste si sáhli dokonce na mistrovský pohár, ale vždycky to tam až tak růžové nebylo. Zavzpomínejte.
Ve Varech je majitelem klubu pan Holoubek, drží ho dodnes a všichni by mu měli děkovat, protože tak odvedl obrovský kus práce. Většinou se kupovali hotoví hráči, ale nevydrželi tam dlouho a sestava pořád rotovala. Každý rok se vyměnilo pět až deset hráčů. To nebylo dobře, protože se nikdy nevytvořil tým. Povedl se příchod Venci Skuhravého, který tam zůstal dlouho. A na něj se nabalovali další hráči. Důležitý byl také příchod trenéra Venery, který v klubu podepsal smlouvu na tři roky a sám také podepisoval hráče na tři sezony, aby tam vydrželi a vytvořila se kostra mužstva. Typologicky poskládal kádr tak, jak chtěl. Povedlo se vytvořit velice silný tým. Byli tam Pepa Řezníček, v té době mladý Ondra Němec, chytal Lukáš Mensator, Petr Mudroch, Jirka Hanzlík a k nim přicházeli další. Výborně hrála první lajna Kumstát, Skuhravý, Košťál. Nebyly to žádné namyšlené hvězdy, ale poctiví hokejisté, kteří šli za cílem uspět. Byli jsme takový rodinný klub a táhli jsme všichni za jeden provaz. Hokejem jsme se bavili.
V sezoně 2007 – 2008 jste svým postupem do finále všem vyrazili dech.
Ve Varech se dlouho vůbec nehrálo play off. Najednou přišlo předkolo a v další sezoně jsme v základní části skončili čtvrtí. Ve čtvrtfinále jsme šli na Litvínov a všichni jsme byli bez nervů, protože od nás už nikdo nic nečekal. Šli jsme si to užít a jenom si zahrát. Samozřejmě jsme chtěli vyhrát, ale brali jsme to tak, že náš cíl jsme splnili. Šli jsme do každého utkání bez nervů a Litvínov jsme vyřadili 4:1 na zápasy. Lidi hokejem žili a atmosféra byla skutečně skvělá.
V semifinále jste vyřadili váš současný klub České Budějovice, který vyhrál základní část. To už bylo pořádné překvapení.
Do Budějovic jsme jeli také v absolutní pohodě. Jenom jsme se bavili a smáli. Dvakrát jsme tady prohráli, ale nikdo nic neřešil. Řekli jsme si, že to zkusíme doma, a povedlo se nám oba duely vyhrát. Třetí zápas v Budějovicích jsme ale zase prohráli a jeli jsme domů s tím, že buď vyhrajeme, nebo bude konec sezony. Vyhráli jsme a v Budějovicích jsme v sedmém utkání zvítězili šťastným gólem Milana Procházky. Silou vůle jsme to ukopali a vyhráli jsme 2:1. Euforie byla neskutečná.
Jak daleko jste byli od titulu ve finále proti Slavii?
e finále jsme přijeli do O2 arény, přišlo sedmnácti tisíc lidí a byli jsme z toho vykulení. Ale užívali jsme si to, bojovali a hráli jako tým. Prohráli jsme až v sedmém zápase a všichni na nás byli ve Varech pyšní.
Titulu jste se dočkali až o rok později.
Další rok byla obrovská očekávání. Odešel trenér Venera, který se rozhodl neprodloužit smlouvu, a nahradil ho pan Paleček. Super trenér. Lidský, obrovský kliďas, který vůbec nepřenášel nervozitu na tým. Lidi byli namlsaní, ale ze začátku sezony to dost skřípalo. Lidi na nás občas bučeli a pískali. Příjemné to nebylo, ale pan Paleček chránil tým před nervozitou. Věřil nám a po základní části jsme skončili šestí. Zase jsme chytili v play off Litvínov, proti kterému jsme dominovali. V semifinále jsme narazili na Spartu plnou hvězd. Byli tam David Výborný, Petr Ton, Martin Ručinský, samí skvělí hráči. Náš tým měl ale sílu a charisma. Urvali jsme to a zvládli jsme i finále se Slavií, i když jsme v posledním zápase prohrávali 0:3 po první třetině. Nesložili jsme se a otočili to na 4:3. Jsou to krásné vzpomínky.
Jaké byly oslavy mistrovského titulu? Jezdili jste po Varech v limuzíně?
To bych se musel zeptat kluků (úsměv). Po posledním finále jsem ulehl. Byl jsem nemocný a dvě utkání jsem musel úplně vynechat. Pamatuji si, že po titulu jsem s klukama do dvanácti slavil, ale pak jsem byl rád, že jsem si šel lehnout. Měl jsem teploty a byl jsem úplně hotový. Ale kluci prý jezdili po městě v kočárech s koňmi a oslavy byly super. Pak byla podpisová akce, na kterou přišlo neskutečné množství lidí. Byl jsem šťastný, že jsme to dokázali. Snil jsem o tom vyhrát titul. To byla moje meta. Dostat se do extraligy a vyhrát ji. Povedlo se mi to v pětadvaceti letech. Někomu se to nepodaří za celou kariéru.
Tím ale slavné roky karlovarského hokeje skončily. Čím to podle vás bylo?
Bohužel to dopadlo neslavně. Mistrovský tým se rozprášil. Po titulu se hodně obměnila obrana. Vedení si myslelo, že to mužstvo zvládne i po takovém řezu, ale opak byl pravdou. Bylo znát, že skončili zkušení obránci, a už jsme se z toho nevzpamatovali.
Hrálo také určitou roli, že jste z plechové haly, kde jste slavili titul, přišli do komornější moderní arény?
Ve staré hale bývala úžasná atmosféra a soupeři tam nechtěli jezdit. To je pravda. Byla tam zima a nad střídačkami byla plechová tribuna, kde všichni dupali a kopali. To byl strašný rachot. Změna prostředí nějaký vliv také mít mohla, ale ne takový. Spíše byl problém, že se tým rozprášil. Skončili zkušení obránci, to bylo znát nejvíc. Už jsme to nedali dohromady. Nedá se nic dělat. Ale vzpomínky jsou hezké.
Ve Varech jste byl dvanáct let, potom v pražské Spartě osm. Asi jen nerad měníte působiště, že?
Přesně tak. Vždycky jsem rád zůstával na jednom místě. Po sezoně ve Varech, kdy jsme se zachránili v posledním zápase v Chomutově, to už bylo opravdu psychicky náročné. Kdybychom v Chomutově prohráli a ještě nám nepomohla Kometa v utkání s Libercem, tak jsme šli do baráže. Klub mi dlužil peníze, tak jsem zkusil dát výzvu, jestli mi dlužnou částku zaplatí. Poslali mi to o dva dny později. Kdyby mi to poslali včas, tak jsem ve Varech zůstal. Díky této chybě manažera jsem mohl odejít a udělal jsem to, protože jsem chtěl hrát někde nahoře. Zápasy play off jsou fantastické a já jsem chtěl hrát o tituly. To je něco, co si pamatujete navždy.
Ve Spartě jste sice hráli pořád nahoře, máte jedno stříbro a dva bronzy, ale titul tam chybí. Souhlasíte?
Můj první rok ve Spartě jsme měli super tým poskládaný kolem Jardy Hlinky, Petra Tona a Tomáše Rolinka. Přišli jsme s Petrem Kumstátem, k tomu Honza Buchtele a další silní hráči. V základní části jsme udělali sto deset bodů a celou soutěž jsme válcovali. Bohužel přišlo play off a v semifinále proti Kometě Brno to bylo předčasné finále. Bylo to na krev, rozhodovaly maličkosti i štěstí. To se od nás bohužel odklonilo a Kometa vyhrála v sedmi zápasech. Pak už ve finále neměla sílu a prohrála 1:4 se Zlínem. To byl rok, kdy jsme měli získat titul. Že jsme ho neudělali, to mě dodnes mrzí.
Další velkou možnost jste měli ve finále proti Liberci v roce 2016.
V té sezoně jsme odehráli také výbornou základní část, ale ve finále jsme doplatili na velkou marodku. Měli jsme snad deset zraněných, bylo toho už moc a nezvládli jsme to. Ale tým jsme tehdy měli také dobrý.
V dalších sezonách už to taková sláva nebyla…
To je pravda. Někteří kluci odešli a už jsme neměli takovou sílu ani kvalitu, jak prezentovali novináři a také očekávali fanoušci. To se ukázalo už v základní části, kdy jsme skončili desátí, a byli jsme rádi, že jsme vůbec postoupili do předkola play off. Poslední dva roky se ale mužstvo posílilo, přišel nový majitel, který do něj začal sypat peníze a přivedl skvělé hokejisty. V play off však bohužel rozhoduje momentální forma a já jsem ji poslední rok neměl, protože jsem řešil jiné věci. Měl jsem toho nad hlavu a naše lajna také vypadla z tempa. Semifinále s Libercem jsme nedotáhli, když jsme prohrávali 0:3 a dokázali jsme jenom vyrovnat na 3:3. Nebyli jsme produktivní.
Teď jste v Motoru. Je podle vás šance, že byste si mohl zopakovat titul z Karlových Varů?
Nikdy neříkej nikdy. Samozřejmě to chce čas. Nejde udělat zázrak mávnutím kouzelného proutku. Je třeba to skládat jako puzzle. Díl po dílku, aby to udělalo celý obrázek. Není to tak, že řeknete: tady máte hráče a udělejte titul. Takhle to nefunguje. Chemie v týmu je důležitá a musíte to poskládat tak, aby vám to fungovalo, dávalo hlavu a patu a cítili jste z týmu energii. Jsme tady spolu krátce, tři měsíce. Na něčem pracujeme, zlepšujeme se a jdeme postupnými kroky. Nekoukáme, co bude v dubnu, ale na nejbližší zápas, který chceme zvládnout. Musíme na sobě pořád pracovat, protože bez práce to nepůjde.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
