Kliknutím zvětšíteMalý ochránce?
Ó, kolik měla zahrada obyvatel! Vídávala děti, co běhaly po trávě a výskaly a smály se. Malé štěně zatím nevypadalo z té výšky větší než kos. Od toho měl Modráček velké očekávání. Říkával: „Psi chrání zahradu proti všem vetřelcům. Proti zlým kočkám. Kočkám, které by chtěly vlézt na strom a ublížit ptáčatům.“
Žlutěnka se divila, že by tak malý pes odolal kočce. Pamatovala si, že když kočku viděla, byla daleko větší než tenhle mrňous. Modráček však tvrdil, že psi vyrostou do různých velikostí a na zahradu že si lidé pořizují hlavně velké psy.
Vždy, když byl pejsek na zahradě, Žlutěnka jej pozorovala z výšky stromu. „Jsi naše naděje, ochránce našich vajíček a budoucích ptáčat!“ volala na něj. Avšak nepozdával se jí. Létat neuměl, ani pořádně běhat a chodit. Přední packy se mu rozjížděly a kolikrát do něčeho narazil.
Holčička jej brávala do náruče a chodila se s ním houpat na houpačku. „Tak se nic nenaučí,“ volala na ni Žlutěnka z hnízda, ale holčička jakoby ji ani neslyšela.
Kosí návštěvníci
Dny běžely jeden za druhým. Žlutěnka se s Modráčkem střídali při zahřívání vajíček a po zahradě sbírali hmyz a semena. Bylo jich věru dost. Na zahradě se objevovalo víc a více vonných květů a keříčků. Jednoho dne tam opět přilétli motýli s barevnými oky na křídlech. Bylo příjemné se na ně dívat. Najednou začali vrabci cvrlikat: „Návštěva, letí sem návštěva.“ A opravdu. Po chvíli přiletěli kosi.
„Zdravíme Modráčku a Žlutěnko. Přejeme dobrý den,“ slušně s úklonou pozdravili kosi. „Přiletěli jsme vás pozvat na svatbu.“ „A kterýpak se žení? Mladší nebo Velký? A koho si bere? Zdalipak ji aspoň jeden z nás zná?“ vychrlila na příchozí Žlutěnka.
„Já, Velký. Mou nastávající se stane Černička. Poznal jsem ji u vás na svatbě. Zalíbila se mi hned, jak jsem ji spatřil. Po tom už jsme trávili spolu hodně času, abychom se dobře poznali.“ „Jsem rád, že zrovna na naší svatbě jste se poznali, avšak musíme pozvání s díky odmítnout,“ řekl Modráček. „Je nám sice líto, ale sami vidíte naši situaci.“
„Ovšem, vidíme, že váš veškerý čas je nyní věnován vajíčkům. Pokud se bude moci jeden z vás dostavit, budeme potěšeni. Zvažte své možnosti. My jako svobodní situaci zhodnotit neumíme.“
Video: Dnes přiletěla na krmítko mlsat sojka a zavítá tam i další krásná návštěvnice
Modráček odpověděl: „Děkujeme za pozvání, avšak rodičovská povinnost nás nutí zahřívat a hlídat vajíčka. A na to musí být dva, aby se střídali v sezení a shánění potravy. Z tohoto důvodu s díky odmítáme. Rádi pak přijmeme vaši návštěvu opět u nás, jelikož delší čas se budeme zdržovat jen na naší zahradě.“
Chvíli ještě povykládali, kosi okoukli vajíčka a odletěli nazpět. Štěně, které už povyrostlo, běhalo s dětmi za motýly a vesele poštěkávalo po každém z nich. Při došlapování do trávníku však dával pejsek pozor na včely, co pily z květů jetele nektar.
Co kdyby jej do tlapky jedna píchla? No to by bylo bolesti! A že jich na zahradě bylo! Proháněly se po zahradě sem a tam. Sesbírat tolik šťávy a opýlit takové velké množství květů není jen tak. Pily šťávu a sbíraly ji do váčku na nožičkách. Létaly stále sem a tam. Po květech, pak zas do úlu. Bzukotu nadělaly po celé zahradě.
Ztracená včelka
Jedna včelka přilétla až ke Žlutěnce nahoru na strom. „Co tady děláš? Strom ještě nekvete, není tady pro tebe žádná potrava.“ „Vím, vím, hledám neposlušnou včelku. Už je čas vrátit se do úlu a my ji nemůžeme najít.“ A začala vyprávět, jak všechny včelky pilně sbíraly nektar z jetele, když si jedna z nich usmyslela, že bude sbírat jinou vůni.
Tvrdila, že je jetele přesycená. Marně jí vysvětlovaly, že se sbírá vždy to, co je zralé. Určuje to hlavní včelka při doletu na zahradu. Některé šťávy mohou být před svým dozráním omamné. Je nebezpečné je sbírat dříve, než jsou ke sběru určeny. Naposledy ji viděly mezi tulipány, a ty už všechny prohledaly. „Já ti můžu pomoci, až se vrátí Modráček a vystřídá mě při zahřívání vajíček. Zeptej se motýlů,“ poradila Žlutěnka.
Včelka letěla za motýly. Motýli poletovali po celé zahradě. Byla jich spousta. Od kterých však začít? Vybrala si ty, co byli nejblíže. „Modráskové, modráskové, viděli jste naši včelku?“ volala na ně. „Vidíme včelek hodně, poletují po zahradě. Kterou máš na mysli?“ odpověděli motýlci modráskové. „Přeci tu naši ztracenou včelku, tu co hledáme.“
„A která je ta ztracená? Vždyť všechny včelky pro nás modrásky vypadají stejně.“ „Je to ta nejmenší,“ zavolala na ně včelka a letěla za dalšími motýly. „Žluťáskové, žluťáskové viděli jste naši ztracenou včelku?“ „Vidíme mnoho včel, jak poznáme tu ztracenou? Všechny včelky pro nás žluťásky vypadají stejně.“ „Je to ta nejmenší,“ volala na ně včelka a letěla k dalším motýlům.
„Paví očka, paví očka viděli jste naši ztracenou včelku? Tu co je z nás nejmenší“? „Vidíme mnoho včel, všechny jsou pro nás stejné, jak poznáme nejmenší?“ Včelka se zhluboka nadechla a vzdychla. Zdálo se jí vše marné. Podívala se na zahradu, viděla, jak všichni motýlci poletují a hledají. „Hledají, hledají a hledají, koho neznají. Jak ji mohou najít?“ říkala si sama pro sebe.
Pomalý hrdina
Najednou se ozvalo dole v trávě: „Pro vysoký věk, pomalu leze šnek. Trávu prohledá, hlavu pozvedá, vidí každý květ. V trávě zelené, kvítečky červené. Mákem vonící, včelka spící, v kvítku se rdí. Včelka malinká v klidu hajinká, v klidu si spí. Do stonku opřu se kvítek třese se, včelička malá ze stonku padá. Včelička malinká stále si hajinká, v trávě si spí,“ skončil šnek.
„Našel ji, šnek ji našel!“ začalo volání po celé zahradě. Šnek stál nad spící včelkou a dmul se pýchou, že ji našel právě on. Včelky i motýlci se slétávali ke květům vlčího máku. Byl tam tak obrovský bzukot a svist, že se všichni divili, že včelka stále spí.
„Potřebuje pokropit, noste vodu, noste vodu, potřebuje pokropit!“ volala na ně ze stromu Žlutěnka. Kde ji však vzít! Na zahradě voda volně nebyla. Několik dnů nepršelo. Modráček si poradil a zavelel: „Všichni leťte za mnou k domu.“ Modráskové, žluťáskové, paví očka, včelky, zkrátka všichni, co měli křídla a byli zrovna na zahradě, letěli za Modráčkem.
„Všichni motýlci ke konci hadice! Všechny včelky se mnou k vodovodnímu kohoutku u domu! Hadici zvednout! Do kohoutku se vší silou opřít! Točit směrem od pampelišek k jabloni! Na můj povel: Teď!“ Motýlkové už drželi hadici, ale voda stále netekla, i když se včelky vší silou opřely do kohoutku na vodu a zkoušely jím pootočit. Včelka za včeličkou tlačila do kohoutku na vodu.
Modráček doletěl na konec řady, zatlačil roztaženými křídly do včeliček. „Už teče!“ volali motýlci, když voda začala téci. Vtom se včelky pustili kohoutku a letěli nabírat vodu do kaluže v trávě, která se tam tvořila. Pospíchali, voda vsakovala do trávy. Nabranou vodou kropili včelku. „Všechny ne, všechny ne, bude promočená!“ doporučovala ze stromu Žlutěnka.
A malinká včelka, promočená vodou, byla už po pátém kropení. Spala ale stále. „Už je celá mokrá a stále spí! Co budeme dělat?“ ptaly se včelky. „Přineste ji ke mně, usuší se v našem hnízdě.“ Modráček vzal maličkou včelku opatrně do zobáčku a letěl s ní do hnízda. Při letu okapalo ze včelky dosti vody.
Koupání a pak pípání
Žlutěnka uvolnila místo na vajíčkách. Byly nahřáté. Modráček položil včelku na jedno z nich. Všechny včely a motýli vyletěli a posedali na strom tak, aby viděli, co se bude dít v hnízdě. Žlutěnka viděla, že se zrovna nic neděje. Včelka usychala pomalu. Hlídačů nahřátých vajíček byla spousta, využila tedy tuto chvíli pro sebe.
Všimla si, že tekoucí voda udělala na zemi velkou louži. Dostala chuť na koupel. Ze sezení byla unavená, svěží koupel přijde vhod. Začala si ve vodě protřepávat nožky, křidélka, ocákávat bříško. Voda jí viditelně dělala velkou radost. Tvářila se tak spokojeně, že na koupel dostali chuť všichni na stromě. Za chvíli se v kaluži čvachtali také.
To bylo radosti, výskání a skotačení, že zapomněli na sušící se, mokrou včelku. Vody stále přibývalo. „Je třeba tu vodu zastavit! Zatáhnout kohoutek u domu!“ volal Modráček. Ale nikdo si volání Modráčka nevšímal. Cákali vodou na všechny strany a radovali se z ní.
„Žlutěnko, je to na nás, poleť!“ volal Modráček a letěl ke kohoutku. Žlutěnka letěla za ním. Zapřeli se vší silou a tekoucí vodu zastavili. A kdo je v hnízdě, kdo hlídá vajíčka a malinkou včelku? Blesklo hlavou Žlutěnce a Modráčkovi. Letěli rychle k hnízdu, však cestou již uslyšeli pípání…
Kdopak to pípá? Bude poplach, nebo oslava? Pokračování ptačí pohádky můžete na našem webu číst už zítra!
Autor: Ludmila Sýkorová
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
