Dveře učeben se bleskurychle otevírají a z nich se k hlavnímu schodišti více či méně ukázněně hrnou všechny třídy tzv. Velké školy (3. - 9. ročníky).

Snad aby věrohodnost akce byla podtržena, někteří jedinci řvou, aniž by k tomu byli vyzváni a čemukoli tím pomohli. Chodby tou dobou už vydatně plní nepříjemná mlha, jež svým zápachem supluje kouř skutečného požáru. Pokud do této chvíle čtenář nepochopil, oč zde běží, teď je doma, tedy ve škole, v níž právě probíhá nácvik zásahu hasičských sborů při požáru. Ještě před poplašným zvoněním, které burcuje osazenstvo školy k úniku z budovy, předchází telefonické přivolání hasičů i policie vedením školy. Policisté okamžitě uzavírají okolí páskou a odklánějí dopravu, což možná způsobí mírnou paniku ve městě – nehoří ve škole opravdu?

Budova se stále více plní dýmem, ohnisko požáru je ve sborovně. Naprostá většina dětí i učitelů už je venku, ale ne všichni… Proboha, kde jsou? A kde jsou hasiči? Sotva tuto otázku slyším, už se z dálky ozývá ta spásná siréna. Jedou!!! Nejprve se objeví chlouba našich volyňských dobrovolných hasičů – velké moderní auto plně vybavené technikou. A naši borci už vybíhají, snaží se, neboť většina z nich naši školu navštěvovala a někteří v ní mají své děti, ale nejen proto. Prostě jsou skvělí a dělají svou práci ohromně! Za malou chvilku je přijíždí posílit i profesionálové ze Strakonic. Čerpadlo a hadice jsou připraveny, několik hasičů probíhá školou, kdyby náhodou nějaký jedinec zůstal uvnitř. Identifikujeme hned několik chybějících dětí, paní ekonomku a hlavu školy.

Sděluji dětem známou pravdu, že kapitán svou loď opouští přece jako poslední. A je to tak. Ze dveří budovy náhle vyvádějí dva hasiči žákyni 9. třídy a paní ekonomku s maskami (nikoli pleťovými) a vedou je k ošetření do auta. Mají štěstí, "oběti" jsou velmi pohledné, což je pro hasiče příjemná odměna. Stále však chybí dvě děti a pan ředitel. Ze strakonického auta se náhle vysouvá výšková plošina a spolu s jedním hasičem se neprodleně blíží k oknu v prvním patře, ze kterého už se valí hustý dým. Během okamžiku se obě děti obratně přemisťují z okna na plošinu a ta je dostane spolehlivě na zem. Oba později vypovídají, že to vůbec nebyla sranda, výška pod nimi a vibrace plošiny, těšili se na pevnou půdu pod nohama. A plošina se vydává ještě jednou zachraňovat, tentokrát kapitána školy. Jakmile ten je zachráněn, všichni si oddychnou, jsme komplet venku.

Hasiči uvnitř ještě kontrolují vše potřebné, důkladně větrají budovu a ti s plošinou zkouší, zda by dosáhli i na střechu školy – 37 metrů. Poté pan ředitel radostně vyhlásí konec cvičení, poděkuje zasahujícím hasičům i policistům za skvěle vykonanou práci a žáky s učiteli vybídne k návratu do školy.

To je radosti!

Celému cvičnému zásahu přihlížel i starosta Volyně a několik členů zastupitelstva. I ti byli s provedením zásahu spokojeni.
Přece jen bychom si ale velmi přáli, aby škola nikdy nezažila požár opravdový, situaci, v níž jde o životy dětí i dospělých a o krásnou budovu, kterou s hrdostí a láskou stavěli před více než 100 lety naši předkové.

Eva Přibáňová