Kanonýr Deníku
Přečíst článek >

S divizí to pro něj byla druhá zkušenost. Ale tentokrát do vyšší soutěže vletěl jako uragán a dával o sobě pořádně vědět. Útočník Milan Glazunov přišel do Strakonic v zimě na hostování ze Sousedovic. Stal se nejlepším střelcem týmu, v patnácti duelech nastřílel třináct gólů. Byl tahounem ofenzivy, spoluhráči spoléhali na jeho trefy. Klíčový a nejlepší hráč jara. I když s týmem nesplnil cíl – postup do ČFL. Fotbalové pohádky ale možná ještě není konec, třeba bude mít druholigové pokračování, jak Milan Glazunov naznačil v rozhovoru.

Bylo uplynulé divizní jaro zatím vaším nejlepším obdobím v kariéře?
Určitě. To se mi už asi jen tak nepovede, dát třináct gólů v divizi. Byl to pro mě fotbalově největší zážitek a zatím to nejlepší, co mě potkalo.

Divizi jste si ve Strakonicích už vyzkoušel na jaře 2007. V čem to bylo tentokrát jiné?
Letos jsem do toho skočil, zapadl a bylo hotovo. Dříve jsem byl nerozvážný, po všech stránkách to nešlo – moc jsem nehrál, nefungovalo to. Teď to vyšlo, možná to bylo i kolektivem. A větší zkušeností.

Vůbec nebylo vidět, že jste šel o tři třídy výše – z I. B třídy do divize.
Abych se přiznal, tak jsem se sám osobně divil. Čekal jsem rozdíl. Ale mám výhodu jisté fyzické dispozice. Fotbalová stránka je druhá věc. Ale já jsem to dotlačil právě tou svojí dispozicí, tím, čím disponuji – rychlostí a tvrdostí.

Čemu připisujete to, že se vám v novém týmu, navíc ve vyšší soutěži, takhle střelecky dařilo?
Popravdě, v přípravě to byl z mojí strany děs. Zápasy, kromě jednoho nebo dvou, byly katastrofální. Takže jsem tomu moc nevěřil… Určitě mi pomohl první gól v úvodním jarním utkání proti Benešovu. Spadla ze mě nervozita, byl jsem klidnější a najednou se to navázalo, začalo mi to tam padat. Hned další zápas v Domažlicích to bylo úplně top. Od té doby to pak krásně a plynule šlo.

Takže týmový pokladník z vás musel mít radost…
To bylo úžasné. Já jsem měl také velkou radost… Klukům jsem v podstatě zaplatil celou dokopnou. Ale co, to se dává, dal jsem to rád.

Prozradíte, kolik to bylo? Alespoň řádově?
Bylo to v tisících. Už jsem s tím tak trošku počítal, takže jsem škudlil stranou. Ale v pohodě, nelituji vůbec ničeho.

Individuálně se vám tedy jaro povedlo. Nakolik ho ale sráží týmový neúspěch? Za cíl jste měli postup do ČFL, to se nepodařilo.
Jak jsem říkal – já osobně jsem se sebou maximálně spokojený. To, že nám to nevyšlo jako týmu, je věc druhá. Je to velká škoda. Podepsala se na tom celá řada aspektů: jakmile opadla trénovanost, ať už kvůli práci či škole, nebyli jsme schopní devadesát minut ve fyzičce konkurovat těm lepším soupeřům. A do toho přišla zranění. Zrovna, když jsme se sehrávali a klapalo nám to, tak se najednou zranili Petr Listopad a Franta Bambule. A navazovalo to jedno na druhé.

Měly podle vás Strakonice na jaře vůbec na to, aby mohly bojovat o postup? Kádr se dost změnil, tvořili ho z velké části mladí a méně zkušení hráči.
Kdybych to měl porovnat, předtím bylo mužstvo kvalitou úplně jinde. Ale druhou stránkou věci je to, že náš tým to zase dohnal bojovností. Kvalita byla menší, ale tím, že ti kluci jsou mladí a chtěli něco dokázat, bojovností se to urvalo. Ale určitě, kdyby mužstvo zůstalo stejné jako předtím, vypadalo by to asi úplně jinak.

Kdy jste z vašeho pohledu ztratili možnost postupu do ČFL?
Byla to ta série tří porážek, která začala utkáním venku proti Hořovicku. Tam na nás padla deka, těžko jsme se z toho dostávali. Vlastně jsme se z toho ani pořádně nedostali.

Dokážete popsat, co se stalo v těch zápasech proti Hořovicku, Motorletu Praha a Doubravce?
Jestli jsme moc spoléhali, že nám všechno půjde tak, jak to šlo – že se nám dařilo, že nám tam padalo všechno… A najednou se to v Hořovicích obrátilo – nešlo nám nic a naopak soupeřům tam začalo padat to, co dříve nám. Také se od nás odklonilo štěstí.

Nechyběly vám ve druhé polovině odvetné části i síly? Jak fyzické, tak psychické? Zvlášť po té zmiňované sérii. Najednou už byl tlak, že se nevyhrává, což mladý tým asi zvládá hůře.
To je pravda. Jak se navalil tlak, ten padl na každého. Bylo to mínus. Přišla série porážek, zranění, šlo to jedno na druhé. Dostalo se to do takového stádia, že jsme se z toho těžko dostávali.

Jak jste se cítil vy osobně ve druhé polovině jara? Trošku se mi zdálo, že i vám chyběla předchozí lehkost a také jste neproměnil dvě penalty.
Co se fyzičky týče, byl jsem úplně v pohodě. Chodil jsem trénovat pravidelně. Ale pak najednou přišel tlak, nešlo to. A ty penalty? To je moje chyba, nedat penaltu. Prostě už se fotbalově nedařilo.

Co vám do fotbalového života dalo působení pod zkušeným trenérem Františkem Barátem? I to musela být obrovská škola, trénovat na jiné úrovni než dosud, ne?
Co se týče tréninků, je to abnormální rozdíl – ať už počtem tréninků týdně nebo v jejich kvalitě. Tréninky byly skvělé, fotbalistu to baví a pod takovým trenérem si nedovolí ani nic „ulejt“. Dalo mi to hodně, všechno ve Strakonicích je na vyšší úroveň. Ze všech stran je to pro mě velké plus. Jediným mínusem je to, že se nám nepodařilo postoupit. Jinak jsem spokojený.

Zkuste přiblížit, jak se trénuje pod takovým trenérem? Jaký je v kabině, v osobním životě, jak koučuje…
Trenér Barát pracuje jako naprostý „profík“. V zápase, v kabině poradí. Sám pozná, když je fotbalista nervózní nebo se nedaří. Je to profesionál, ve fotbale působí řadu let. Je to odborník na svém místě.

Co s vámi bude dál? Kde vás uvidíme v další sezoně?
Ve Strakonicích jsem byl na hostování, takže jsem stále hráč Sousedovic. Co se mnou bude, se uvidí, dostal jsem spoustu nabídek. Jedna z nich je i z druholigové Bohemky (Bohemians Praha, bývalý Střížkov, tým v nové sezoně povede František Barát – poznámka redakce), kam jsem dostal pozvánku nastoupit 2. července na přípravu. Půjdu to zkusit, vyloženě zkusit, poprat se o místo. Kdyby to nevyšlo, tak bych určitě chtěl zůstat alespoň na úrovni divize.

To by pro vás byl další obrovský skok, z divize do druhé ligy…
Ať se říká, co se říká, z I. B třídy do divize je to obrovský skok. A teď z divize do druhé ligy? To je v podstatě ten samý skok. Najednou z I. B třídy do druhé ligy… No, jsem na to sám zvědavý. Těším se, ale bude to hodně těžké. Moje plus je fyzička a uvidíme, jestli to bude stačit.

Kdyby to s Bohemians Praha nevyšlo, kam by se ubíraly vaše kroky?
Mohu říci na rovinu, že jsem dostal i nabídky ze zahraničí. Ale to já moc nepreferuji. Kdyby to nevyšlo, chtěl bych si ještě minimálně zahrát divizi.

Fotbalově jste v nejlepším věku. Nevyčítáte si, že jste tak dlouho zůstával v Sousedovicích a hrál jen I. B třídu? Dokázal jste, že máte na víc.
Nevyčítám. Ale říkám si, že kdyby mi momentálně bylo třiadvacet čtyřiadvacet, tak je to o něčem jiném. Kdyby se mi takováhle sezona jako teď povedla už při prvním divizním angažmá ve Strakonicích, tak jsem tam každopádně zůstal. Ale bylo to nevydařené angažmá, takže jsme dopadl, jak jsem dopadl. Věřím ale, že takových sezon, jakou jsem odehrál teď, před sebou ještě několik mám.

5+1 NEJ Milana Glazunova

Milan Glazunov (4. října 1983) o „svém“ divizním jaru.

NEJlepší zápas: „V Domažlicích. Tam mi to po všech stránkách vyšlo. To byl nejhezčí zážitek.“

NEJhorší zápas: „Určitě ten s Voticemi, kdy jsem nedal penaltu. Kdybych ji dal, kdo ví, jak by se to vyvíjelo. Nám v podstatě stačila i remíza. Takhle nebylo nic. Takže tohle pro mě bylo smolné utkání.“

NEJlepší výkon: „Jsem spokojený celkově. Také díky tomu, že mě nepotkalo žádné zranění.“

NEJhezčí gól: „Ani si je pořádně nepamatuji… Asi ten z trestňáku pod břevno proti Bohemians B.“

NEJvětší pochvala: „Pochvaly jsem dostával od kamarádů, spoluhráčů, trenérů i od šéfa klubu Michala Káníka. Z I. B třídy do toho takhle skočit, to se asi vidí málokdy.“


NEJvětší fotbalové přání: „Samozřejmě bych byl rád, kdyby se mi podařilo probojovat do kádru druholigové Bohemky.“