Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Svým jménem zaštítil fotbalista Roman Vonášek (44) turnaj starších přípravek v Blatné, jehož první ročník se hrál v sobotu 23. června. Bývalý reprezentant, hráč Lokerenu a pražské Sparty má k blatenskému fotbalu blízký vztah, vždyť je jeho odchovancem. I když úplně první fotbalové krůčky dělal v Bělčicích, které jsou od jeho rodných Kocelovic jen pár kilometrů.

Jak vnímáte, že svým jménem zaštiťujete fotbalový turnaj? Co to pro fotbalistu znamená?
Lepší zaštiťovat takovýto turnaj než nějaký memoriál…

… k tomu máte daleko.
To doufám. Ale vážně. Je to dobrý pocit, přivítal jsem to
 a rád jakýmkoliv způsobem pomohu. Určitě to potěší, je to milé a je to vzpomínka, že jsem byl také v tomto věku, když jsem začínal. Hodně rychle to uteklo, přijde mi, že to bylo nedávno.

Baví vás tyto turnaje, sledujete je rád?
Podobné turnaje jsou přímo v popisu mé práce. Dělám sekretáře mládeže na fotbalové asociaci. Takže organizování turnajů pro kluky od šesti až do patnácti let je prakticky moje náplň práce. 
I když toto je jeden díl mé práce. Od začátku května do poloviny června jsem těch turnajů objel asi deset.

Takže v tomto jste se našel po skončení aktivní kariéry?
Tak našel… Byla to shoda náhod. Když jsem se vrátil, tak jako první jsem v Plzni dělal sportovního sekretáře 
a zároveň kustoda u národního týmu. Bylo ale náročné to skloubit. Pak bylo jasné, že 
u národního týmu skončím
 a budu pokračovat v klubu. Ale přišla změna majitelů
i funkcionářů, takže odsud jsem v roce 2008 odešel.

K mládeži jste se tedy dostal jakou cestou?
V Plzni se hrála jedna skupina mistrovství Evropy devatenáctiletých a ze svazu mě požádali, abych pomohl s organizací. Tím vznikl kontakt s fotbalovou asociací, oddělením mládeže. Na to konto odcházel do důchodu pan Berka, který byl dlouholetým sekretářem. Slovo dalo slovo, nějaké výběrové řízení a já jsem nastoupil na jeho funkci. Musím říci, že jsem vůbec neměl představu, co to obnáší. Už to bude pět let, co to dělám a asi bych neměnil. Jsem velmi spokojený. Baví mě to, což je základ. Naplňuje mě to, takže ani nemám touhu dělat něco jiného.

Co všechno se musí stát, aby ti mladí kluci, kteří tady v době našeho rozhovoru hrají, mohli mít za sebou to, co vy? Spartu, zahraniční angažmá a vrchol všeho – reprezentaci?
Nebudeme si nic nalhávat. Hraje tady osm družstev. Když se z toho jeden až dva kluci dostanou do toho finálového produktu, že budou hrát ligu, tak to můžeme považovat za úspěch. Jsem rád, že je tady osm mančaftů, že všichni mají hráčů dost. Není to jen na hráčích, ale i na trenérech, aby jim udělali tréninky zajímavější. V tomto se dělají jisté pokroky. Dřív trénoval ten, kdo měl čas.

Co je tedy nejdůležitější?
Nejdůležitější je udržet 
u toho ty kluky. Největší problém je přechod ze starších žáků do mladšího dorostu, kde je ta „úmrtnost" fotbalistů velká. Až později si člověk uvědomí, že se může někam dostat. Já jsem si prošel vším postupně, neudělal jsem žádný obrovský skok jak věkově, tak soutěží. Všechno mělo svůj vývoj. A my dnes po dvacetiletých klukách chceme, aby hráli ligu. Podle mě je hlavní, aby fotbal toho kluka bavil a aby si prošel přirozeným vývojem. Nikam ho za každou cenu nenutit.

Sledujete blatenský fotbal?
Abych se přiznal, tak moc ne. Vím, že se tady hraje I. B třída.

Mužský fotbal je teď v Blatné
 v útlumu.
Jsou tady ale mládežnická družstva, což je základ toho, že jednou bude mít oddíl svoje odchovance a že se tady fotbal bude hrát na jisté úrovni. Je to o práci s mládeží, není to z roku na rok. Základna tady určitě bude.

Ve fotbale máte něco za sebou, tak bych se vás chtěl teď zeptat na českou reprezentaci. Český tým vypadl na Euru ve čtvrtfinále s Portugalskem po porážce 0:1. Jak jste viděl letošní tým, který v Polsku bojoval?
Neřeknu asi nic nového. Je to obraz našeho fotbalu, který prochází – nechci říci krizí, ale obměnou. Končí ta generace kolem Pavla Nedvěda, Milan Baroš, Jarda Plašil nebo Tomáš Rosický to budou zvažovat také.

Ti ale ještě nejsou staří…
To ne, ale jsou v nároďáku už od dvaceti let a je tam jistá opotřebovanost. Fotbal se stává náročnější a náročnější. Trénuje se každý den, zápasů je hodně.

Dnes je to atletika.
Ano, je to opravdu atletika s míčem. Ale protože tito kluci hráli v reprezentaci tolik let, mají právo skončit. Vzhledem k tomu, jaká je situace a že co Čech, to trenér 
a po bitvě je každý generál, tak momentálně toto mužstvo dosáhlo maxima toho, co 
v tento moment šlo. Samozřejmě můžeme debatovat 
o sestavě nebo o taktickém střídání, to má výtky každý, včetně mě. Buďme ale realisty, postoupit přes Portugalsko, to by byla velká nespravedlnost. I když fotbal není moc spravedlivý. Na víc ale toto mužstvo nemělo.

Stejně tak se vás chci zeptat na Spartu, která druhou sezonu v řadě nezískala titul a už to také není to, na co byli fanoušci zvyklí. Jak to hodnotíte vy?
Já jsem byl ve Spartě do roku 1996 v době, kdy většina hráčů zůstávala doma v Čechách. Venku bylo jen pár hráčů. Po úspěchu na Euru 1996 přišel boom, bylo už sedm let po revoluci, dveře ven se otevíraly víc a víc. Hráči z Čech byli žádaní, zvlášť po tomto úspěchu. I já a další hráči, přestože jsme nebyli na Euru, jsme se dostali ven. Pomohl tomu ten úspěch v Anglii. V té době měly nejen Sparta, ale i Slavia a třeba i Olomouc dobrý mančaft. Potom to všechno uteklo a trvá to prakticky dodnes. Kdo trošku umí hrát, jde okamžitě ven. Vezměte si před pěti lety naši reprezentaci do dvaceti let. Mužstvo udělalo senzační úspěch, bylo druhé. Ale podívejte se, kdo
 z těch hráčů je dnes v reprezentaci? Nikdo! Tady bychom se měli ptát: Jak je to možné? Jiné země mají také úspěchy a dokáží to přenést i do áčka. Proč nám se to nepodaří?

V čem to podle vás je?
Myslím, že ti kluci vidí peníze, jdou do Ruska, kde rok dva nehrají. Výjimkou třeba byli Jarda Plašil nebo David Jarolím. Podle mě je problém, že ti kluci odcházejí moc brzy. Dřív to bylo tak,
 a byl to i můj případ, že jsem hrál v Čechách a všimla si mě Sparta, odkud jsem šel teprve do zahraničí. Dneska už chodí pryč rovnou z Ostravy, z Českých Budějovic. Takže 
i Sparta má problém sehnat kádr. Ti kluci neodkopou nic tady, dva tři roky v české lize. Dorostenecký a dospělý fotbal je hodně velký rozdíl. Kvalita ubyla. Je jen pár dobrých mančaftů, ale úroveň poklesla od první ligy až po ten nejnižší stupeň. Jediné, kde se to nemění, jsou okresní přebory, tam je to pořád stejné. Toto je velký problém celého českého fotbalu, nejen Sparty. Ale kluby potřebují vydělat peníze. Je to všechno otázka peněz.

Teď od fotbalu odbočím. Můj táta by mi neodpustil, kdybych se vás nezeptal, co vaši poštovní holubi?
Když to řeknu hodně natvrdo – kromě své práce jsem dělal ještě v Klatovech manažerskou práci. Měl jsem spoustu dalších aktivit. Se vším končím od tohoto léta 
a budu se věnovat zase holubům. Moc se na to těším, protože je to můj koníček, který mám od osmi let. Teď už si to sedlo i v práci, takže mám víc času se holubům věnovat. Nebaví mě něco dělat napůl.

Takže doteď jste měl tolik práce, že holubi byli až na okraji?
Když to neděláte naplno, tak to nemůže být dobře. Tak je to se vším v životě. Jen když vím, že jsem pro to, co chci, udělal všechno, potom můžu být spokojený.

Holuby máte jenom u táty 
v Kocelovicích?
Ne, už je mám i doma 
v Sedleci u Starého Plzence, tam mám malý holubníček, který budu přestavovat. Ale tam mám jen čtyřicet holubů, u táty nějakých sto padesát. Už nechci mít žádný velký počet, ale jen aby mě to bavilo. Abych se mohl také vzdálit. Čím více holubů, tím víc starostí. Pak už to není koníček, ale kůň. Prostě se tím budu teď bavit.

Jezdíte na závody?
Začátek sezony jsem stihl, táta samozřejmě pokračuje, sezona je v plném proudu. Já jsem teď jezdil po celé republice kvůli fotbalu, takže jsem holuby na závody už nedával a asi už nedám. Mně stačí, když je mám okolo sebe, pustím je a podívám se na ně.

Jak často se dostanete do rodných Kocelovic za rodiči?
Nemám to zase až tak daleko, jezdím tak jednou za týden se podívat. S rodinou tak jednou za měsíc, nebo rodiče přijedou za námi. Ale bývaly doby, když jsem se vrátil, kdy táta prohlásil, že mě viděl víc když jsem byl v Belgii než tady. Bylo stěhování, nová práce a další starosti. Byly doby, kdy jsem tady dva tři měsíce vůbec nebyl.

Ale na srpnovém setkání rodáků asi chybět nebudete, že?
No, tak to asi ne. Když mě pozvou… Určitě přijedu.