Zde se prezentoval jako vynikající útočník a tak o něho projevily zájem i fotbalové kluby z vyšších soutěží, největší pak pražské kluby Slavia a Sparta. Nakonec se v létě 1976 objevil ve Škodě Plzeň, jejíž trenér Tomáš Pospíchal stavěl nové mužstvo a vytvořil ambiciózní a dobrý kolektiv. „Chtěl jsem hrát, proto jsem podepsal přestupní lístky Škodovce,“ vysvětloval tehdy Rejda, proč zvolil Plzeň.

S Lubomírem Rejdou přišli do Plzně elitní střelec Michal Jelínek, záložník Pavel Karafiát, útočník Zdeněk Handrejch, univerzální hráč Jiří Sloup, záložník a pozdější reprezentant Jan Berger a později i útočník Antonín Dvořák. Ambiciózní kouč Tomáš Pospíchal vytvořil velice dobré mužstvo, které hned v prvním kole prvoligové sezóny 1976/77 přivezlo z Teplic bod za remízu 1:1.

Útok Rejda – Uličný – Jelínek motal hlavy obranám soupeřů. Třeba ve třetím kole v pražském Edenu vedla Škodovka proti Slavii po gólech Michala Jelínka, kterému dvakrát centroval právě Rejda už 2:0, ale i konečná remíza 2:2 byla úspěchem. K nejlepším na hřišti patřil právě plzeňský pravý útočník. Tehdy Mladá fronta napsala: "V útoku Plzně byl nejlepší mladý a rychlý Rejda, obránce Cipro ho musel několikrát zastavovat jen za cenu faulů." Svůj první ligový gól vstřelil Rejda v téže sezoně Žilině a položil základ k vítězství 2:0.

Po přestupu Antonína Dvořáka z Vlašimi v r. 1977 vznikl pověstný útok Rejda-Jelínek-Dvořák, který patřil k nejlepším v republice. Však také Škoda Plzeň v červnu 1977 dosáhla nejlepšího poválečného umístění: v nejvyšší soutěži Československa obsadila šestou příčku. Rejda sehrál všech 30 utkání a vstřelil 3 góly.

Po předčasném odchodu kouče Tomáše Pospíchala do Bohemians začala však výkonnost plzeňského týmu postupně klesat a vše vyvrcholilo sestupem v létě 1980. I u tohoto smutného okamžiku Lubomír Rejda byl.

Ve druholigové sezóně 1980/81 se nejlépe jevil útok ve složení Rejda-Sokol-Dvořák, ale postoupit se nepodařilo. Bylo to i díky tomu, že trenér Jan Fábera neustále sestavou míchal, mužstvo nehrálo v ustáleném složení. Rejda např. nastoupil v záloze a hrál jakéhosi rozehrávače, v dalším duelu byl na kraji zálohy a následoval zápas, kdy se objevil na svém postu útočníka. Přesto vstřelil sedm druholigových gólů.

V dalším druholigovém ročníku 1981-82 byl Rejda v kádru Škodovky jen na podzim. Nový trenér František Plass ho ale příliš nestavěl, většinou byl na hřišti jen pár minut.

V lednu 1982 ve Škodovce skončil a přestoupil do Baníku Most. S novým klubem si zahrál II. Českou národní ligu, což tehdy byla třetí naše nejvyšší soutěž.

Lubomír Rejda se čtyřmi sezónami v první lize a jednou a půl sezónou ve druhé lize zapsal do historie Viktorie Plzeň výrazným písmem.

V československé lize hrál za Škodu Plzeň, nastoupil ve 108 ligových zápasech a vstřelil sedm gólů a pak pokračoval ve třetí nejvyšší soutěži za Baník Most. Ve Škodě Plzeň hrál 1. československou ligu v sezóně 1976/77 a odehrál 30 zápasů a vstřelil tři góly, v sezóně 1977/78 sehrál 27 zápasů a dal jediný gól, v sezóně 1978/79 nevstřelil žádnou branku a odehrál 24 zápasů a v sezóně 1979/80 vstřelil tři branky v 25 utkáních. V České národní fotbalové lize hrál se Škodovkou Plzeň v sezóně 1980/81 a vstřelil sedm gólů a v sezóně 1981/82 odehrál v dresu Škodovky dva zápasy. V roce 1983 již obouval kopačky v Baníku Most.

Úniky po křídle, demolice soupeřových obran, přesné centry do šestnáctky, případně ostrá a pohotová střela.To vše byla práce Lubomíra Rejdy, který v 70. a na začátku 80. let hájil barvy fotbalové Škody Plzeň. Na defenzivu soupeřů platil rychlostí, hbitostí a technikou. V druhé polovině sedmdesátých let patřil k výborným křídelním útočníkům Československa.

O jednom z květnových víkendů jsem si s touto fotbalovou legendou dal schůzku u tribuny milevského fotbalového stadiónu. Byl přesný jako hodinky, chvilku jsme po sobě koukali, nemohli jsme se, po téměř 45 letech, poznat. Usedáme na lavice s pohledem na krásně udržovaný fotbalový trávník fotbalového oddílu FC ZVVZ Milevsko, na kterém Lubomír odehrál za svůj mateřský klub nejedno vítězné utkání. Za velmi teplého a dusného počasí se pak odvíjel náš rozhovor.

Jaké byly Vaše fotbalové prvopočátky, v kolika letech a jak jste se vlastně k fotbalu dostal?

S fotbalem jsem začínal asi ve 4-5 letech v Milevsku. Můj otec, Jaroslav, hrál fotbal za Milevsko, jeho spoluhráči byli např. František Kučera, Jaroslav Soukup, František Skalický, Vlk, Zeman či gólman Zdeněk Kašpar, a já s ním chodil na jeho zápasy a díval se na jeho hru. A tak jsem byl prakticky pořád na hřišti. Začal jsem hrát v týmu mladších žáků, tzv. "Kučerovci", který vedl trenér František Kučera. V Milevsku hráli pod vedením trenéra Marťáka i tzv. "Marťákovci", byli starší, a ty jsme však nikdy neporazili. Později jsem hrál za starší žáky pod stejným trenérem Fr, Kučerou. Jezdilo se po blízkých vesnicích a výsledky byly kolikrát dvouciferné. Se svým kamarádem, a spoluhráčem v jednom týmu, Lubošem Medkem jsme se neustále "rvali" o pozici nejlepšího střelce v týmu. To mě hnalo stále vpřed. Po žákovském období jsem hrál v týmu dorostu, kde nás trénoval p. Gabriel. Vybojovali jsme a hráli v Milevsku I. dorosteneckou ligu. V devatenácti jsem už nemohl hrát za dorost a tak jsem rok nastupoval v týmu mužů, hráli jsme divizi.

Kdo Vás přivedl k fotbalu?

Jednoznačně můj otec, rád na něho vzpomínám a hodně mi dal pro fotbalový růst.

Proč jste hrál na postu pravého útočníka?

Na to je jednoduchá odpověď, prostě jsem chtěl dávat góly.

Na jaké spoluhráče a trenéry v milevských týmech rád vzpomínáte?

Určitě na Luboše Medka, jak jsem uvedl, stále jsme se předháněli, kdo vstřelí více gólů. No, a dalším byl Vráťa Kyrian, na svůj věk vytáhlý stopér, který dával dost branek hlavičkou po rohových kopech. Nikdo ho nepřeskočil. Z trenérů to byli František Kučera a p. Gabriel.

Co Vám dal milevský fotbal?

Především základy fotbalu, tzn. techniku, rychlost, práci s míčem, která se pak projevila v lize pod vedením trenéra Tomáše Pospíchala.

Měl jste svůj fotbalový vzor a proč?

V zásadě jsem žádný fotbalový vzor neměl, ale obdivoval jsem hru a inteligenci Johana Cruyffa.

Po milevských začátcích jste se objevil a hrál jste na vojně v Dukle Tachov. Jak jste se tam dostal a co Vám přineslo vojenské působení pro další fotbalový růst?

Absolvoval jsem v Táboře tzv. fotbalový výběr. První kdo si vybíraly hráče do svého týmu, byly Dukla Praha a Dukla Bánská Bystrica. Po domluvě s Tachovem, který měl o mě zájem a vyhlídl si mě, mi bylo řečeno: „Choď po hřišti, já Tě mám vybraného.", a že si mě vybere Dukla Praha. No, a tak jsem po výběru absolvoval Tatrou 603 cestu do Dukly Praha a pokračoval jsem do Dukly Tachov. V Tachově jsme prvním rokem na vojně hráli divizi, kterou jsme vyhráli a druhým rokem pak III. ligu (1975/76), tam hrálo tehdy i Dynamo ČB.

Na vojně jste se prezentoval jako vynikající pravý útočník a tak o Vás projevily zájem i pražské kluby Slavia a Sparta. Proč jste nakonec zakotvil v plzeňské Škodovce?

Ano, zájem pražská S projevovala, především Slavia a proč jsem šel do Plzně? Protože jsem chtěl hrát a ne vysedávat na lavičce.

Jak Vás v Plzni přijali?

Musím říci, že výborně, ani jsem to neočekával a to díky především Tomáši Pospíchalovi, trenéru, který upřednostňoval mladé hráče, např. to byli Jan Berger, Jiří Sloup,..

No, a jaké byly vaše počátky v ligovém týmu?

Nad očekávání dobré, bezproblémové. Stal jsem se vrcholovým sportovcem. První rok jsme doma neprohráli ani jedno ligové utkání a celkově jsme obsadili nádherné šesté místo. Tehdy to byla pro Plzeň doslova "bomba".

Snášel jste tréninkové dávky?

Nevadily mi a rád jsem trénoval. Pan Pospíchal měl obrovský respekt u všech hráčů.

Na jaké vzpomínáte plzeňské spoluhráče a trenéry?

Především na Jana Bergera, to byl největší talent, na Petra Uličného, Stanislava Štrunce a na Jihočecha ze Zlivi brankáře Jana Čalouna. Z trenérů to byl bezkonkurenčně Tomáš Pospíchal.

Jaké důležité zápasy jste v Plzni odehrál a kolik jich bylo?

Pro mě byly důležité všechny ligové zápasy a pak derby s RH Cheb. Své kouzlo měly i utkání se Slavii a Spartou. Celkem jsem v lize odehrál 108 zápasů.

Máte nějaký zvlášť povedený zápas?

Ano mám, byl to ligový zápas doma s Interem Bratislava, kdy jsme vyhráli 3-1 a já vstřelil dva góly a hlavně proto, že Standa Štrunc v něm vstřelil svůj 100.ligový gól, byl to krásný zápas a ještě lepší oslava Štruncova stého gólu.

Pamatujete si na svůj první ligový gól, komu jste ho dal a kolik jste celkem v lize dal gólů?

První ligový gól jsem vstřelil v utkání proti Žilině a celkem jsem v lize skóroval sedmkrát.

V létě 1980 Škodovka sestoupila do II. ligy, jak jste to nesl a co tým?

Tehdy to bylo obrovské zklamání pro mě i pro celý tým.

Ve II. ligové sezóně 1981/82 nastoupil do Škodovky nový trenér František Plass, který Vás moc nestavěl, byl to hlavní důvod, že jste v lednu 1982 přestoupil do Baníku Most?

Budoval se nový tým pod trenérem Františkem Plassem a pro mě bylo místo v sestavě najednou složité. Trenér mě moc nestavěl do zápasů a to bylo hlavním důvodem mého přestupu do Mostu.

Jak jste to tehdy nesl, že najednou hrajete "jen" II. ČNL?

Bral jsem to sportovně. Byla to nižší soutěž a nebyla tak kvalitní, ale fotbal jsem hrál stále rád, bavil mě.

Účinkováním v Baníku Most jste zakončil svou fotbalovou kariéru nebo jste ještě někde působil?

Z Mostu jsem přestoupil do Modety Jihlava, která hrála krajský přebor. Ten jsme vyhráli a postoupili do divize. Dále jsem ještě působil v Havlíčkově Brodu, v Telči a svou kariéru jsem ukončil v 41. letech v rakouském týmu Raika Ybbsitz.

Vaši nejdůležitější trenéři byli kteří?

V milevském působení to byl František Kučera a v ligové soutěži bezkonkurenční Tomáš Pospíchal.

Máte nějakou úsměvnou a naopak smutnou historku z fotbalové činnosti?

Úsměvnou byla tato: Jel jsem autem se spoluhráčem Bohumilem Vojtou do ČB, najednou se nám otevřela přední kapota, nic jsme neviděli. Vojta hlídal pravou a já levou stranu. Zastavili jsme, provazem jsme kapotu přivázali a v píseckém autoservisu nám ji opravili. Smutný pro mě byl pád z I. ligy.

Působil jste také jako aktivní rozhodčí. Jak byste hodnotil úroveň našich současných rozhodčích?

Jako rozhodčí jsem nikdy nepůsobil. Myslím si, že rozhodčí jsou pořád stejní. Nyní je to však složitější pro porovnání. Je mnohem rychlejší hra a s video rozhodčím souhlasím. Aspoň odhalí to, co naše oko nepostřehne.

Jaký jste byl hráč, klidný nebo vznětlivý, kolik jste obdržel v lize žlutých a červených karet?

Myslím si, že jsem byl klidným hráčem, o čemž svědčí pouze jedna žlutá karta a žádná červená.

Působil jste někdy jako trenér, popř. kde, koho jste vedl a na jaké úrovni?

Ano, trénoval jsem dva roky v Rapidu Plzeň, který hrál I.A třídu a postoupili jsme do krajského přeboru.

Jaké jiné sporty jste kromě fotbalu provozoval? A máte nějaký koníček?

Hrál jsem tenis, ale pouze na rekreační úrovni. Rád také rybařím.

Život však není jen fotbal, a co Váš profesní život, kam jste chodil do školy, co jste vystudoval?

Základní vzdělání jsem získal v Milevsku na II. ZDŠ, absolvoval jsem učební obor typograf a při dálkovém studiu jsem si dodělal maturitu na SZTŠ v Horšovském Týně. Po absolvování vojny v Dukle Tachov (1974-1976) jsem nastoupil v r. 1976 do Škody Plzeň jako vrcholový sportovec.

Kde nyní žijete, kolik jste vychoval potomků, kolik máte vnoučat, popř. sportují také v jakém sportu a na jaké úrovni?

Nyní žiji v Plzni, jsem ženatý, máme dvě děvčata, dvě vnučky a jednoho vnuka. Sportuje pouze vnuk, který hraje fotbal v krajském přeboru v Jihlavě za Sokol Bedřichov.

Pocházíte z Milevska, jak často Vás můžeme v tomto městečku vidět?

Do Milevska jezdím jedenkrát měsíčně za 95letou matkou Květou.

Autor: Josef Fuka