Zdeňka Křížka seniora čeká v letošním roce významné životní jubileum, na dveře mu zaklepe neuvěřitelná sedmdesátka. Celý jeho život je doslova spojen s fotbalem. S ním začínal v tehdejším Spartaku Strakonice jako žáček, v dorosteneckém věku již hájil branku dospělých 
v krajském přeboru.

Jeho spoluhráči se staly takové osobnosti strakonické kopané jako Jaroslav Přecechtěl, Václav Švehla, Jaroslav Vacek a další. Když se počátkem sedmdesátých let fotbalový tým ČZ konečně vrátil do divizní soutěže, Křížek se na dlouhá léta stal jeho výraznou oporou. A divize, to tehdy byla svojí kvalitou nějaká soutěž!

V dresu týmu ČZ strávil celou bohatou dráhu, nikdy nikam nepřestoupil. Taková věrnost jednomu klubu je naprosto ojedinělá. 
I když nějaké nabídky byly, zájem svého času měla i prvoligová Plzeň…

Po skončení aktivního fotbalového života se Křížek upnul na kariéru svého syna Zdeňka, který podědil brankářské geny a v současnosti září v brance prvoligového Dynama a má za sebou i starty v mládežnických reprezentacích různých věkových kategorií. Otec i rádce v jedné osobě v hledišti na zápasech
 v Českých Budějovicích i jinde nechybí, takže milovaným fotbalem žije naplno dál.

ZDENĚK KŘÍŽEK st.

Kolik let jste vlastně ve fotbalové brance klubu ČZ odchytal?
To už si ani nepamatuji. Myslím, že jsem překonal asi tři generace spoluhráčů. Nechytal jsem nikdy jinde. Měl jsem nabídku z Dynama, na konci šedesátých let i z Plzně. Ale tenkrát z toho sešlo, zemřel mi táta a chtěl jsem pomoci mamce.

Nemrzí vás dodatečně, že jste 
si přece jen nezachytal v nejvyšší soutěži?
Určitě, ale už je to za mnou.

Za ty roky mezi tyčemi, utkvěl vám nějaký zápas?
Bylo jich hodně. Než jsme postoupili do divize, vždy byla atraktivní derby ČZ, kde jsem působil já, proti Fezku. Žilo tím vždy celé město. Právě proto je dnes škoda, že ve Strakonicích je po fotbale…

Máte nějaký recept na brankářskou dlouhověkost? Co byste poradil současným gólmanům?
Syna jsem vedl odmalička. Proto mohu říci, že u mladých je nejdůležitější ctižádost, věnovat se fotbalu naplno. Vývoj jde stále dopředu. Brankáři jsou individualitami a jsou základem fotbalu. Když je špatný brankář, je špatné vše.

Jak jste začínal vy? Okamžitě
 v brance, nebo v poli a postupně se to vyvinulo?
Můj táta mě tehdy přivedl do oddílu ČZ. A protože pískal fotbal, tak nechtěl, abych šel do branky. Asi věděl, co to všechno znamená. Jenže jelikož jsem byl nejvyšší, strčili mě jednou do branky a od té doby jsem tam zůstal.

Nechtěl jste dávat góly?
Nemrzelo mě, jak to dopadlo. Ale hrál jsem v útoku za béčko, které tehdy působilo v krajském přeboru. A áčko bylo v divizi. Takové soutěže jednoho oddílu tehdy nemělo ani Dynamo. Jeden čas jsem byl dokonce nejlepší střelec týmu v krajském přeboru.

Zajímal jste se i o jiné sporty?
Jistě. Hrál jsem hokej, basketbal, stolní tenis. Hokej jsem hrál také za ČZ v krajském přeboru. Ale v brance jsem nestál, byl jsem v poli.

Zůstat u fotbalu v pozici trenéra nebo rozhodčího vás nelákalo?
Ani ne. Měl jsem trenérskou „trojku", ale netáhlo mě to. Ale trénoval jsem ve Strakonicích divizi a dělal potom také vedoucího mužstva. Vedl jsem i Štěkeň. Vyšší ambice jsem však neměl, i kvůli cestování. Navíc je to stres.

Ve Strakonicích už máte něco za sebou. Co říkáte současné situaci, kdy Junior Strakonice hraje nejnižší soutěž III. třídu?
Je to velká škoda. Hlavně pro diváky. Bylo tady hodně mladých kluků, kteří se rozprchli. A těžko se budou vracet. Na fotbal jsem ale chodil, jen když kluk chytal nebo pak když přijel s Dynamem. Jednou mě však přemluvili, byl jsem se tedy podívat na Junior. Musím zopakovat, jaká je škoda, o co diváci přišli. Už jen vzhledem k historii, jakou strakonický fotbal má.

ZDENĚK KŘÍŽEK ml.

Byl pro vás fotbal a post brankáře jasná volba vzhledem k tomu, že váš táta také chytal?
Odmalička mě fotbal bavil, chodil jsem se s mamkou na taťku dívat. Ale spíš jsem běhal s ostatníma klukama vedle na škvárovém hřišti, takže taťku si z branky moc nevybavuji. Fotbal mě bavil, takže to byla jasná volba. A to, že jsem se dostal do branky, byla vlastně shoda náhod. Začal jsem v poli na stoperu na turnaji v Písku. Tenkrát chytal můj kamarád Michal Duba. Ale myslím, že onemocněl
 a na další turnaj do Českých Budějovic trenéři neměli koho do branky, tak řekli, jestli si tam nestoupnu já. A už jsem tam zůstal.

Našel jste se v pozici brankáře?
Našel. V poli jsem se nějak moc necítil. V brance mě najednou začalo bavit zabraňovat gólům. Už jsem tam zůstal, určitě nelituji. Jsem za to rád.

Co vás táta učil?
Radil mi hodně. Po každém zápase nebo turnaji mi vyčetl chyby. Spíš než chválu jsem od něj slyšel kritiku. Jezdili jsme spolu i trénovat do nedalekých Radošovic, kde na mě střílel.

Takže jste kromě klasického tréninku s týmem pod vedením trenéra měl ještě individuální tréninky s tátou?
V žácích jsme tehdy měli
ve Strakonicích tři tréninky týdně. Když byl čas, tak jsme se s tátou po škole sebrali a jeli si zakopat do Radošovic. Bylo to spíš pro zábavu, ale měl připomínky, když jsem něco neudělal správně.

Zdůrazňoval něco speciálně?
Když je gólman mladý, má asi největší problém, aby se naučil mluvit na spoluhráče. To mi připomínal po každém utkání, abych si dirigoval obranu. Tohle v sobě mladý kluk prostě nemá. Pak to bylo třeba to, že když na mě šel protihráč sám, měl jsem nutkání se otáčet, což je špatně. Ne že bych se bál míče, ale nevím, proč jsem to měl tehdy vsugerované. To mi vyčítal hodně.

V brzkém věku jste zamířil 
do Českých Budějovic, kde až 
na roční anabázi v Prachaticích působíte dodnes. Ale stále jste byl v pozici dvojky, v lize jste 
se dostával do branky jen na pár zápasů. Až teď jste se stal jedničkou. Nemrzí vás tak dlouhé čekání, že jste si musel počkat až do třiceti let?
Do Dynama jsem šel už 
ve 13 letech, prošel jsem tam všechny věkové kategorie. Dá se tedy říci, že si mě vychovalo. A co se týče toho čekání… Každý chce chytat. Ale když jsem přišel v osmnácti do áčka, chytal Míra Seman. Svými výkony si řekl i o národní tým Slovenska. Přes něj nejel vlak, dvojku dělal Patrik Kolář, který působil v reprezentaci do 21 let. To pro mě byla velká škola a tak jsem to i bral. Sportovně musím přiznat, že bych na první ligu ani neměl. Chytal jsem stabilně třetí ligu, byly to výborné zápasy, protože v soutěži působili exligoví hráči. Poté za áčko chytal Miroslav Filipko, slovenský gólman, který si svými výkony také pomalu řekl
 o národní dres. Byla pro mě čest krýt mu v lize záda. Po jeho odchodu do Řecka jsem dostal šanci, odchytal jsem půl roku v kuse, celé jaro. Bylo mi třiadvacet a byl to zážitek.

Nepomýšlel jste za ta léta 
na odchod? Třeba i do druhé ligy, ale hlavně chytat stabilně?
V sezoně 2004/2005 jsem šel na hostování do tehdy druholigových Prachatic. Což mi hodně dalo. Po návratu do Dynama už jsem byl součástí áčka jako brankářská dvojka. Jinak co se týče odchodu, když z ligy sestupovaly Blšany, ptaly se na mě. Nakonec tam šel Michal Daněk. Možná je to pro mě škoda, mohl jsem si tam zachytat. Ale možnost chytat pravidelně nejvyšší soutěž se mi naskytla v pozdějším věku a jsem šťastný.

O to víc si to užíváte tedy teď.
Každé utkání, kdy jdu 
do branky, si užívám naplno. Každý zápas je zážitek, zvlášť když hrajeme na Spartě nebo v Plzni, kde jsem před dvěma lety vydržel na hřišti dvanáct minut a pak mě odvezla záchranka. Teď nás Plzeň čeká na úvod jarní části a pokud budu chytat, tak věřím, že vydržím na hřišti déle…

Co především podle vás musí mít gólman, aby mohl nastupovat v první lize?
U brankářů dělá 70 procent hlava. Může být sebelepší, ale chytne trému… Psychika dělá moc. Mně tohle trvalo déle. Ne že bych byl nervózní, ale někdo vyzraje ve dvaceti, někdo později.

Už jste se dal i na trénování, jednou týdně se věnujete 
ve Strakonicích mladým gólmanům. Jak vnikla spolupráce 
s Juniorem?
Zavolal mi kdysi David Faja z Junioru s tím, jestli bych si neudělal čas a nekoukl na gólmany a nedal jim občas nějaký trénink. Dohodli jsme 
se na spolupráci a každou středu dvě hodiny se věnuji mladým brankářům. Snažím se jim předat svoje zkušenosti a to, co jsem odkoukal v Dynamu. Snad jsou kluci spokojení. Musím je pochválit, snaží se, jsou pracovití.

Umíte si sám sebe tedy představit jako trenéra brankářů?
S dětmi mě to baví. Asi by mě to po skončení kariéry bavilo, mám trenérskou licenci B, umím si to představit, chtěl bych u fotbalu zůstat. Teď chci ovšem ještě něco dokázat jako aktivní hráč.

I vás se zeptám, co říkáte 
na současnou situaci ve strakonickém fotbale?
Říkal jsem otevřeně už
 v době, kdy sem přešla farma Dynama, že to není šťastné rozhodnutí. Dopadlo to, jak to dopadlo. Teď se tady fotbal hrabe ze dna. Dala se dohromady parta, tým má dobře rozehranou sezonu, aby postoupil do okresního přeboru. Držím palce, aby strakonický fotbal stoupal a kopala se tady zase nějaká pořádná soutěž. Tak jako ještě nedávno.