„Nechci to stavět tak, že jsem přišel něco zachraňovat. Fotbal je týmová hra, to jsem se taky naučil. Chci dát ze sebe to nejlepší ve prospěch celého týmu,“ řekl uznávaný, především mládežnický trenér, který v Sigmě bude působit už potřetí.

„Mám ji v srdci,“ dodal při rozhovoru, v němž hovořil také o exotickém angažmá i nové práci u reprezentačního týmu žen do 19 let.

Ještě nedávno jste působil v Íránu, kde jste si nemohl vynachválit spolupráci s věhlasným německým kouče Schäferem. Jak se to seběhlo, že jste v Olomouci?
Vrátil jsem se zhruba v polovině července a hned od začátku jsem byl v kontaktu s Láďou Minářem i Vencou Jílkem. Až teď se naskytla možnost, že bych se mohl zapojit.

V Íránu se pokračovat nedalo?
Z mého pohledu ne. Klub neplnil věci, které byly ve smlouvě. Nešlo o sport, ale s ohledem na to, že jsem tam s sebou neměl rodinu, jsem se rozhodl vrátit. Hlavně jsem ale necítil respekt, což je pro mě naprosto klíčová věc. Írán je poměrně nebezpečná zóna.

Aby člověk mohl normálně fungovat, potřebuje vízum, a když jsem byl v situaci, kdy jsem nemohl kdykoliv odjet, tak to pro mě bylo neskousnutelné. Navíc jsem měl z toho zdravotní problémy.

Vzpomínat budete v dobrém?
Ten rok byl úžasný. Posunulo mě to osobně někam jinam. Byly to obrovské zkušenosti. Na jednu stranu ten konec byl smutný, na druhé straně jsem nemohl jít přes nějaké svoje vnitřní nastavení.

Co konkrétně jste si třeba z exotické štace vzal?
Hodně věcí. Člověk třeba zjistí, jak přemýšlí trenér, který nemá strach. O angažmá, o existenci, prostě si nepřipouští ten pseudotlak. Pak je všechno jiné, protože strach vás samozřejmě paralyzuje. Taky jsem pochopil Zidana (směje se).

V jakém smyslu?
Úplně chápu, proč dal hlavičku ve finále MS Materazzimu! Když je tam na derby s Persepolis 100 tisíc lidí, tak ta energie, která jde z tribun, to je vážně síla. Máte husí kůži, a když v těch emocích někdo něco řekne, tak úplně rozumím, že můžete ujet.

Zkouška u Schäfera

Zarazilo mě, že když jste do Íránu vyrážel, tak jste se s trenérem Schäferem vůbec neznali.
Je to tak, jel jsem tam úplně sám. Neznal jsem se ani s Winfriedem, ani s kolegou z Jamajky. Dostal na mě doporučení, když se rozhodl, že už nechce spolupracovat s irským asistentem. Když jsem pak seděl v letadle, tak jsem si uvědomil, že jsem trenér, který má profilicenci, umí anglicky a německy a to je úplně všechno (usmívá se). Taky si mě hned po příjezdu vyzkoušel.

Jak to zhruba vypadá?
Přiletěl jsem na soustředění a rovnou jsem vedl videoanalýzu a druhý den trénink. Asi to bylo nakonec nejlepší. Kdybych mu nevyhovoval, tak by se asi řeklo jen OK a jedeme dál. Ve finále si ale člověk taky zvedl sebevědomí. Že může předat něco ze svých zkušeností i hráčům, kteří byli na mistrovství světa.

Jak jsou na tom íránští fotbalisté?
Probral jsem se ze snu takové podvědomé evropské arogance. Poznal jsem asijskou Ligu mistrů, která má podobnou úroveň jako Evropská liga. Íránské hráče bych sem tedy určitě vzal. Mají velký rychlostní potenciál a, to se mi líbilo nejvíc, jsou velmi pracovití.

Pořád chtějí trénovat. Je to chudá země, takže tam funguje podobný efekt jako u nás za komunismu, kdy jsme se chtěli dostat na západ. U nich je to teď zase buď Čína nebo Emiráty, kde jsou velké peníze, nebo Evropa.

Nebyl by u nich přece jen problém s adaptací?
Myslím si, že ne. Možná trošku s jazykem, protože anglicky uměla tak třetina. Vzdělávací systém tam na takové úrovni není. Na druhou stranu íránský záložník Ali Ghorbani je v Trnavě a levý bek Omid Noorafkan šel do Charleroi do belgické ligy, takže kvalitu mají.

A třeba střední záložník Ebrahimi, který odešel teď z Esteghlalu do Kataru, by podle mě klidně mohl hrát bundesligu. Jiná věc ale zase je, že nemůžou opustit zemi, pokud nemají za sebou vojenskou službu, což může být problém.