Máte za sebou prvních 45 v novém týmu. Jak jste se cítil?

Po včerejšku, kdy jsme měli běhy, byla trochu cítit únava. Nohy byly těžké, ale hrálo se mi s klukama dobře. Škoda finálních přihrávek, které se tolik nedařily a zbytečně jsme kazili. Byl to dobrý test před ligou.

Je pro vás osobně lepší přijít do nového týmu a rovnou skočit do zápasu?

Ano, zápasy jsou lepší než tréninky. Já konkrétně jsem lepší, když hraju zápas, než když pouze trénuju. Užil jsem si to a jsem šťastný.

Můžete se vrátit k vašemu transferu do Liberce? Kdy proběhl první kontakt?

České Budějovice mi oznámily, že pokud s nimi neprodloužím smlouvu, tak se mnou nepočítají. Byl jsem v kontaktu s panem trenérem Kozlem. Když mi zavolal, kývl jsem na nabídku a těšil se do nového prostředí a na Liberec. Jsem šťastný, je to pro mě posun.

Jak moc velkou roli hrálo to, že znáte trenéra z působení v mládežnických reprezentacích?

Samozřejmě velkou. Pana trenéra znám z reprezentace, kde se mi pod ním hrálo skvěle. Když tato nabídka přišla, neváhal jsem a chtěl navázat na vzájemnou spolupráci, která nám společně vyhovovala.

Na svůj mladý věk za sebou máte akademie v Českých Budějovicích, Spartě, ale hlavně Juventusu. Dá se řici, že jste toho stihl více než leckterý hráč za celou svou kariéru?

Myslím si, že toho mám stále mnoho před sebou, je mi teprve 22 let. Od angažmá ve Spartě jsem toho stihl opravdu hodně, včetně zranění, které mě vyřadilo na 2 roky. Seběhlo se toho strašně moc. Je to pro mě škola do života a jsem silnější.

Na angažmá do Juventusu jste prý letěl speciálem s Pavlem Nedvědem. V Turíně pak trénoval i s Cristianem Ronaldem. Jaké vzpomínky se vybaví jako první?

Jsou to super vzpomínky a zkušenosti do budoucna. Bylo super tohle všechno zažít a potkat Cristiana, protože to je super profesionál. Každý kluk k němu vzhlíží. Je to pro mě ukázka toho, jak se má chovat profesionál nejen na hřišti, ale i mimo něj.

Máte nějaké společné zážitky?

Těch zážitků bylo docela dost. Chodil jsem s Áčkem dvakrát týdně na trénink v době, kdy tam Cristiano působil. Většina zážitků je tedy z tréninku. Občas si mě brával před tréninkem na atletickou přípravu, protože věděl, že jsem rychlý. Brával si takto pod křídla mladé hráče. Byla to pro mě čest a zkušenosti do budoucna.

Jaké pro vás bylo trénovat po boku světových hvězd a poté se vrátit zpět do Čech? Nebral jste to jako krok zpět?

(oddychne si) Tak já neměl na výběr. Dva roky jsem nehrál a musel začít úplně od nuly. Zapomenout na nějaký Juventus a vše, co jsem do té doby prožil. Začal jsem budovat znovu svou kariéru. Začínal jsem v Budějovicích a teď se posunul do Liberce. První rok, než jsem se do toho dostal, byl dlouhý. Poslední rok už byl lepší a lepší. Hlavně těch posledních deset zápasů, co jsem dostal šanci v základu. Jsem rád, že se mi povedlo ukázat se a některé kluby si mě všimli, díky čemuž teď mohu být v Liberci.

Co vás motivovalo v dlouhé pauze zaviněné zraněním? Touha návratu na hřiště?

Samozřejmě když rok nebo dva nehrajete, přepadají vás černé myšlenky a říkáte si: „Co když už nebudu hrát?’’. Bylo to takové specifické zranění, které se pořád nelepšilo. Musel jsem věřit. Fotbal miluji a vždy mu obětoval vše. Po prvním roce jsem každý měsíc cítil zlepšení. Začal dřít mimo hřiště, nabral svalovou hmotu a pauzu vnímal tak, že se mohu kondičně zlepšit. Bral jsem to tedy spíše pozitivně.

Můžete přiblížit, jaká byla vaše diagnóza?

Měl jsem smůlu. V Itálii mě štípl komár a dostal jsem horečku dengue. Měl jsem 80% viru v těle a dlouho se na to nepřicházelo. V Turíně jsem dokonce jednou zkolaboval v taxíku. Odvezli mě do nemocnice, ale nikdo nevěděl, co se děje. Když jsem běhal po hřišti, motala se mi hlava a otékaly mi klouby, kosti. Dlouho se na to nepřicházelo, až když jsem přiletěl do Prahy a šel na imunologii, zjistilo se, že mám horečku dengue a strašně moc viru v těle. Musel jsem to léčit 4-5 měsíců. Za další dva měsíce šel na operaci kolene, protože jsem z toho měl chronický zánět v kolenní šlaše. Po vyoperování jsem měl ještě čtyři měsíce pauzu. Musel jsem mít klid, protože chronické záněty se vrací. Poté začal můj návrat na hřiště. Odpočítával jsem měsíce a dny, ať už jsem zpět na trávníku. Jsem opravdu rád, že jsem se vrátil zdravý a lépe připravený fyzicky i psychicky.

Vraťme se zpět k Liberci. Budete chtít společně se spoluhráči posunout klub k pohárovým příčkám?

Tak to by bylo samozřejmě nejlepší. (úsměv) Liberec hraje krásný fotbal, hezky se na to kouká. V týmu jsou šikovní kluci a je to pro mě posun dopředu. Budu se chtít maximálně ukázat a pomoct klubu k co nejvyšším příčkám.

Kromě trenéra Kozla jste někoho z hráčů znal?

Působil jsem v akademii Sparty, kde byl se mnou v kabině Kikin (Christian Frýdek pozn. red.), Hugo (brankář Bačkovský) a Plechy (Dominik Plechatý). S těmito hráči se znám tedy ze Sparty. S Lukášem Červem jsem zase působil v mládežnických reprezentacích. Není to žádný starý tým, jsou zde hlavně mladí hráči věkově jako já. Tak nějak jsme se tedy vídali a pohybovali kolem sebe na hřišti.

Takže jediný Rambo (Michael Rabušic) kazí věkový průměr?

(smích) Určitě ne. Rambo je strašně důležitý do kabiny. Takové hráče, kteří stmelí partu a řídí to, vždy potřebujete. Je to určitě stále platný hráč nejen do kabiny, ale i na hřišti.

S jakými osobními ambicemi přicházíte do Liberce?

Prosadit se. Bojovat o základní sestavu. Vím, že na středu hřiště je velká konkurence, ale udělám vše pro to, abych hrál, dostal se do základní sestavy a pomohl Liberci k co nejlepšímu umístění.

Nejlépe se tedy cítíte na středu hřiště?

Na podhrotu. Nevadí mi levý kraj nebo celkově když hraju na křídle. V Budějovicích jsem na konci sezony hrál levého halfbeka. To jsem měl zase více defenzivních povinností, ale to také zvládnu.