Jiří Kladrubský, jenž jako kapitán týmu českobudějovické fotbalisty dovedl k suverénnímu vítězství ve II. lize a postupu do první ligy, odpovídal na dotazy Deníku.

Ve své bohaté kariéře jste toho prožil už hodně. Kam byste zařadil tuto postupovou sezonu?
Rozhodně někam hodně vysoko. Je to velký úspěch a jsme šťastni, že se nám to podařilo.

O titulu jste rozhodli už čtyři kola před koncem, kdy jste doma porazili Chrudim. Tedy tým z dolní části tabulky, přesto jste se s ním až nečekaně natrápili.

Byl to relativně slabší soupeř, jenže Chrudim tady neměla co ztratit a hrála jako o život. Navíc jsme hned na začátku dostali z tečované střely gól, a to je vždy nepříjemné. Rázem se začne do hlavy vkrádat, ty bláho, co když to nezvládneme, potom ještě jedeme do Jihlavy… Už to prostě máš v palici, jenže my jsme o přestávce celou tu první půli a to všechno, co jsme měli v palici, hodili za hlavu. Řekli jsme si, že to prostě musíme zvládnout, že jsme zvládli už daleko těžší zápasy. A klobouk dolů před celým manšaftem, zvládli jsme to výborně.
Přitom jste na vyrovnávací gól čekali skoro hodinu. Pořád jste věřil, že to otočíte?
Jasně, že jsem věřil! Nejen já, my všichni. Kdybychom nevěřili, tak to neotočíme. Před rokem či dvěma by se nám takový zápas asi otočit nepodařilo. V této sezoně ale máme takovou sílu, že i takový zápas dokážeme otočit.

K tomu, že jste slavili postup už po Chrudimi, přispěla i remíza Jihlavy v Prostějově. A jsou to velké nervy, čekat na to, jak hráli konkurenti?
My se sice snažili soustředit na své zápasy, jenže úplně z hlavy nejde vymazat, aby si člověk neříkal, jak asi hraje Brno či Jihlava. Ale zaplať pánbůh, uhráli jsme si to sami a nemuseli se na nikoho spoléhat. Ale třeba když právě Chrudim kolo před cestou k nám porazila doma Jihlavu, tak jsme na to koukali tady na stadionu a po gólu na 4:3 řvali jako blázni…

Jako bek jste dal v sezoně sedm gólů a přidal třináct asistencí. Byť jste ve své bohaté kariéře ve Spartě nebo bratislavském Slovanu hrál o tituly i v evropských soutěžích, díky této úctyhodné bilanci jste určitě byl i v této sezoně také se svými výkony spokojen. Je tomu tak?

Jistě, že jsem z těch svých gólů i asistencí měl radost, nicméně pro mě vždycky je na prvním místě manšaft a týmový úspěch. Že k tomu já přidám i nějaké góly či nahrávky, to je vedlejší. Hlavní bylo, že cíl, co jsme si před sezonou dali, jsme splnili.

Co podle vás bylo klíčovým momentem sezony? Třeba váš velký obrat s Brnem?
Už to, když jsme na jaře oba první zápasy venku vyhráli, nám hodně zvedlo víru ve vlastní síly. Pak to v půli sice bylo s Brnem 0:2 a jak už jsem říkal, loni či předloni už bychom to asi neotočili, ale teď jsme tu sílu prostě měli.

Cítil jste jako kapitán za splnění tohoto cíle větší zodpovědnost?
Samozřejmě. Já dělal kapitána už dva roky dozadu, kdy jsme taky mělo našlápnuto na postup, ale pak to nevyšlo. A já si říkal, to už není možné, my to snad už nikdy nedotáhneme. Už jsem i přemýšlel, že tu pásku někomu předám. Jenže vzdát to, je to nejjednodušší. Tak jsme letos za to vzali a povedlo se to.

A dá se říct, že z toho taky máte i patřičnou radost…
Mám. Hrozně moc velikou. Zahrát si ligu a nastupovat za Budějce proti těm nejlepším, byl jeden z mých posledních osobních cílů, které jsem si ve fotbale dal. Že jsem si ten cíl splnil, za to vděčím celému týmu. Měli jsme výbornou partu a tu kabinu tady řadím ve své kariéře nejvýš. Jinde jsme měli spíš skupinky, tady jsme všichni táhli za jeden provaz. A proto jsme to taky dotáhli až do ligy!