Ozáření v maketě uranového dolu není třeba se bát. Ověřit to koneckonců můžeme v bezpečnostním žlutém rámu. Rozsvítí se zelená kontrolka. To značí, že jsme čistí a můžeme pokračovat dál. „Kdo se prochází v Třebíči po náměstí, obdrží zhruba dvaapůlkrát větší dávky záření, než člověk v areálu jaderné elektrárny,“ říká průvodkyně Marie Hlouchová.

Pokračujeme dále kolem kovových sudů. Některé z nich mají zadní stěnu prosklenou, aby byl patrný obsah. Vidíme různá těsnění a drobné součástky zalité v betonu. Tak se do jímek v areálu elektrárny ukládá nízkoradioaktivní odpad.

Silnými dveřmi se speciálními uzávěry vstupujeme přímo do aktivní zóny reaktoru. Velikost odpovídá skutečnosti. Blikající a svítící model s obrazovkami na podlaze dává zažít, co se v reaktoru děje například při spouštění štěpné reakce.

Aby se lidé nebáli

„Elektrárenská infocentra jsou v jaderných elektrárnách proto, aby sem lidé mohli přicházet a přestali se bát,“ říká paní Marie.

Dukovanským, dnes nově zmodernizovaným infocentrem za čtvrt století prošlo už tři čtvrtě milionu návštěvníků.  Padlo přitom mnoho zvídavých dotazů. Třeba k čemu jsou tři štíhlé komíny, které v areálu stojí. Nevím to ani já. Dva komíny v průčelí jsou ve skutečnosti větracími šachtami. „Odchází jimi přes filtrační zařízení do atmosféry vzduch z kontrolovaného pásma. Je měřen a monitorován systémy dozimetrické kontroly,“ hlásí model jaderné elektrárny po volbě dotyčného místa. Poslední komín je pozůstatkem dávno zrušené někdejší mazutové kotelny. Jaksi ho tenkrát zapomněli zbourat. Využití ovšem má. Trénují na něm hasiči a ostraha.