Mladá Anastasiya patří mezi šestnáct studentů, kteří uprchli před tamním režimem z Běloruska a nový domov našli v Liberci. Zde budou studovat na Fakultě umění a architektury Technické univerzity. Samotnému přesunu předcházela série tajných jednání o příjezdu běloruských uprchlíků, která začala už loni na podzim. Klaplo to.

Zdroj: DeníkStudenti aktuálně bydlí na vysokoškolských kolejích a učí se češtinu. „Jednou z nejtěžších věcí bylo vidět, jak opouštím své nejbližší lidi. Jak zůstávají na nebezpečném místě. A toto místo je naše vlast,“ přiblížila své pocity studentská aktivistka.

Můžete přiblížit důvody, které vás vedly k rozhodnutí opustit Bělorusko?
Účastnila jsem se studentských politických akcí a dalších masových pochodů. Často jsem držela v rukách plakát, proto se v mnoha případech dostala má fotka do nezávislých medií, kde si jí všimla policie. Pochopila jsem, že pokud mě zadrží za účast na protestech jen i na několik dní, univerzita mě okamžitě vyloučí podobně jako ostatní studenty. Začala jsem se zajímat o studium v zahraničí. Našla jsem informace, že některé vysoké školy pomáhají běloruským studentům. Navíc jsem se necítila v bezpečí a obávala se soudu. Byla jsem totiž předvolána na polici, naštěstí díky pomoci dobrovolnické právničky se můj případ k soudu nedostal. Atmosféře nepřispíval ani fakt, že na univerzitě hlídkovali policisté, mobilní zvláštní oddíl a lidé v černém oblečení a maskách. Kdykoliv mohli přijít do tříd a zadržet místní posluchače. Na vlastní oči jsem to viděla. Je velmi těžké se v této atmosféře vzdělávat.

Jak ovlivnily prezidentské volby dění na univerzitě?
Během srpna se spousta studentů zúčastnila pokojných protestů a pochodů. Po začátku výuky proběhla celá řada protestních aktivit. Následně prezident Alexandr Lukašenko prohlásil, že univerzity musí stát mimo politiku. Ve skutečnosti bylo celé vedení univerzity negativně nakloněno studentům podporujícím opoziční politiky. Většina učitelů byla donucena nebo prostě patřila do státního veřejného sdružení „Belaya Rus“. Je to organizace vytvořená na podporu Lukašenka.

Co se stalo studentům, kteří se účastnili protestů či pochodů?
Následovaly tresty ze strany univerzity. Dostali výstrahu, a pokud ji obdrželi třikrát, byli vyloučeni. Oficiálně z důvodu absence na hodinách, přitom to rozhodnutí bylo jasně politicky motivováno.

Co pro vás bylo nejtěžší během odchodu ze země? Zažila jste během cesty nějakou nepříjemnou příhodu?
Jednou z nejtěžších věcí bylo vidět, jak opouštím své nejbližší lidi. Jak zůstávají na nebezpečném místě. A toto místo je naše vlast. Na hranicích mě a mého nejlepšího přítele zastavili a poslali do kanceláře k výslechu. Běloruský příslušník pohraniční stráže se nás zeptal, zda známe někoho, kdo ještě plánuje studovat v České republice, potřebuje pomoc z Běloruska a jak jsme získali možnost studovat na liberecké univerzitě. Zdálo se mi, že chtěl seznam lidí, aby jim v odchodu ze země zabránili.

Jste v kontaktu s rodinou a přáteli?
V kontaktu s rodinou jsem, ale rodiče se neztotožňují s mým rozhodnutím opustit zemi. Myslí si, že situace není tolik vyhrocená. Blízký vztah mám s malým bráškou, posílám mu pohlednice zachycující Liberec a vyprávím mu o České republice. Doufám, že přijde den, kdy mu ukážu svůj život v tomto městě. S přáteli mluvím každý den, hrozně mi chybí! Jakmile budeme očkováni a pominou restrikce spjaté s koronavirem, těším se, až je uvítám v Liberci.

Pomineme-li rodinu a přátele, co vám chybí nejvíce?
Po zahájení protestů jsem poprvé pocítila jeden z nepředstavitelných pocitů, a to jednotu s mými lidmi. Cítila jsem, že jsme všichni jedna velká rodina. Začala jsem si více uvědomovat svou identitu a kulturu. Potěšilo mě, že ostatní sdílejí můj názor na politickou situaci v zemi. Když mi začne chybět tento všeobjímající pocit, otevřu zprávy a opět mě ohromí, jak neuvěřitelné jsou běloruské ženy.

Jaké jste zažívala pocity po příjezdu do České republiky a Liberce?
Můj první dojem byl nečekaný, v příjemném slova smyslu. Přijeli jsme v tříčlenné skupině a na letišti na nás čekali dva lidé z univerzity spolu s běloruskou bílo-červeno-bílou historickou vlajkou. Na koleji nám zaměstnanci univerzity pomohli vyplnit všechny formuláře. Všichni byli hrozně milí a ochotní. Je skvělý pocit necítit se sama na vlastní problémy. Ale i po přestěhování do Liberce mám stále noční můry, jak utíkám před policií nebo se před ní snažím skrýt, aby mě nezatkla. Některé sny jsou zase o tom, jak píšu dopisy politickým vězňům.

Plánujete se v budoucnu vrátit do rodné vlasti?
Soustředím se na přítomnost. Aktuálně chci získat diplom a dokončit studium v Liberci. Je těžké mluvit o budoucích plánech v okamžiku, kdy je v Bělorusku nepříznivá politická situace. Doufám, že jednoho dne budu moci navštívit svou zemi a cítit se v ní opět bezpečně. Navíc čím budu vzdělanější, tím více bych mohla uplatnit své znalosti v případě návratu do „nového“ Běloruska.

Zalíbilo se vám na univerzitě?
Prostředí univerzity mě nadchlo a nemůžu se dočkat, až začnu na podzim naplno se studiem. Mám za sebou setkání s děkanem fakulty umění a architektury a exkurzi. Jsem vděčná všem těm, kteří mi umožnili tuto příležitost. Mezi nimi je i prorektor Radek Suchánek, který koordinoval přesun všech šestnácti běloruských studentů do Liberce. Už jsem se stačila seznámit s dalšími zahraničními studenty, kteří žijí také na kolejích a prozkoumala parky a blízké okolí. A naučila se rozpoznávat ptáky zpívající za mým oknem.

Jak jste postoupila se studiem českého jazyka? Je pro vás čeština těžká?
Učila jsem se anglicky a německy, takže vím, jak jazyky fungují. Při studiu jazyků se snažím používat techniky, na které jsem zvyklá. Myslím si, že klíčem k úspěchu je častá frekvence a praxe. Snažím se seznámit s českými studenty a používat češtinu v obchodech či na poště. Čeština pro mě není tak komplikovaná, protože má mnoho společného s běloruským a ruským jazykem. Kdykoli zapomenu české slovo, mluvím bělorusky a pomáhá mi to vyjádřit myšlenky.

Proč jste si vybrala zrovna architekturu? Co očekáváte od studia na Technické univerzitě?
Těším se na studium všech předmětů, zatím se věnuji jen češtině. Před nástupem na univerzitu v Minsku jsem studovala na umělecké škole. Miluji architekturu. Ta profese zahrnuje spoustu pestrých činností. Ráda vytvářím prostor a udržitelné věci. Od studia očekávám vysoce kvalitní evropské vzdělávání s praktickými znalostmi. Chci se stát profesionálem ve svém oboru. Pokusím se ze všech sil uplatnit všechny poznatky z přednášek a cvičení.

Když porovnáte Českou republiku a Bělorusko, jaké jsou podobnosti a rozdílnosti?
Jsem tu teprve krátce, dva měsíce, tak jsem neměla tolik času na porovnávání. Každopádně jsem viděla, jak jsou Češi přátelští k cizincům, kteří nemluví českým jazykem na úrovni rodilého mluvčí. Zažila jsem, jak se starají o jiné, neznámé studenty ze země vzdálené 1 000 kilometrů. Naplňuje mě to pocity vděčnosti a úcty. Věřím, že to nejcennější, co země má, jsou její lidé. A myslím si, že Češi jsou stejně pohostinní a otevření jako Bělorusové.