„Pavel byl jedinečný a velmi pozitivní člověk. Dokázal odpouštět. Vážím si toho daru, že jsem ho mohla poznat a část jeho životní cesty s ním společně projít. I po letech vnímám, že to bylo velmi silné spojení,“ vzpomíná v rozhovoru pro Deník Anna Ondračková.

Ani čtyřicet let po tragické události není jasné, kde a jak vlastně Pavel Švanda zemřel…
Celé to na mě působí, že příslušníci StB nám vládli a vládnou dál. I po čtyřiceti letech bych si moc přála, aby Pavlův odkaz nezanikl. Nechci, aby padaly hlavy, ale pravdu. Je velká škoda, že jsme národ, který za komunismu likvidoval svoji inteligenci. Je mi moc líto, že se Pavlova smrt nikdy řádně nevyšetřila. Jsem vnitřně přesvědčená, že Pavel mohl dospět v podobně silnou osobnost formátu jeho prastrýce kardinála Špidlíka nebo Václava Havla.

Deset let. Zhruba tak dlouho se advokát Vilém Fránek z Rájce-Jestřebí na Blanensku zabývá okolnostmi tragického osudu studenta Pavla Švandy.
Smrt studenta v Macoše: Šokuje mě nechuť ji vyšetřit, říká badatel Fránek

Jaké vlastně byly vaše poslední společné dny?
Naposledy jsme se viděli při loučení na cestě z filmového klubu v brněnských Židenicích. Šli jsme pěšky a celou cestu si povídali. I o Pavlově cestě do Itálie. Doprovodil mě ke kolejím ve Vinařské ulici, kde jsem bydlela. Byla to středa. Loučili jsme se s tím, že se v pondělí uvidíme. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že už k tomu nedojde.

Pro všechny příbuzné, přátele i vás jako snoubenku, musel být jeho smrt naprostý šok…
To se ani nedá popsat. Stále se nemůžu zbavit dojmu, že kdyby Pavel čekal nějaké předvolání nebo konfrontaci s StB po návratu z Itálie, tak by mi to řekl. Jeho smrt zpětně vnímám jako odvahu postavit se lži a nenávisti. Tajnou policii mohl nějak vyprovokovat a snažit se s ní jednat jako rovný s rovným. Tento postoj ho ale podle všeho stál život.

Tělo studenta Pavla Švandy bylo za podivných okolností nalezeno 10. října 1981 na dně propasti Macocha v Moravském krasu na Blanensku.
Víra, slzy a podivné úmrtí. Před 40 lety našli v Macoše mrtvého studenta

Jak si svého tehdejšího snoubence uchováte ve vzpomínkách?
Pavel byl jedinečný a velmi pozitivní člověk. Dokázal odpouštět. Vážím si toho daru, že jsem ho mohla poznat a část jeho životní cesty s ním společně projít. I po letech vnímám, že to bylo velmi silné pouto. Přál si šest dětí a velkého psa. S manželem jich máme pět a jedno jsme v minulosti adoptovali na dálku. Člověk může přijít o někoho blízkého, ale jeho odkaz zůstává dál. Láska se nemůže ztratit, říkával Pavel, a tak to vnímám i já ve svých vzpomínkách.